Propojené

<<< Kapitola V

Propojené - Start of the Story - Kapitola šestá

Běžela jsem, jak nejrychleji jsem uměla, ale přesto jsem věděla, že mě za pár minut najde, chytí a zabije. Ano, mám to úžasné vyhlídky, pomyslela jsem si před tím, než jsem si překřížila ruce na prsou a zavřela jsem oči s tím, že jsem si sama sebe představila ve své upíří podobě.

Neuvěřitelný hlad, avšak taktéž všechny pachy – upírů i měničů, protože Ness nebyla očividně jediným upírem, který toto místo obýval. Avšak nebyl čas uvažovat nad tím, kolik upírů tady měniči přechovávají. Musela jsem rychle pokračovat v běhu, ač na kraji lesa všichni už ucítí pach upíra, ne čarodějky. A bylo mi jedno, jaké výsledky si z toho odvodí. Musím zmizet, neví sice, kdo jsem, ale jsem pro ně cizí upír, kterého zde mezi sebe nejspíše nepřijmou.

Ovšem i tak mě hlad přemohl a tak jsem po chvíli raději zastavila, abych se mohla před cestou nasytit. Nebylo to zrovna chytré, ale riskovat, že do města dorazím hladová je ještě hloupější. Stačilo jedno zvíře, jakýsi kopytník, z kterého jsem se napila a opět jej pustila, protože jak jsem věděla, nemám jed, který by mu ublížil – tělo čarodějky by něco takového nezvládlo.

Problém byl v tom, že chvíli po tom jsem narazila na upíra ze supermarketu. Na toho méně děsivého, ale i tak to byl upír a ne slabý hybrid, jako já. Byl to někdo, kdo mě v pohodě přemůže. A sakra! Jsem mrtvá, zkonstatovala jsem svou situaci, která byla více než jasná. Tolik k bezpečí se smečkou tupodlaků. Dobře, klid. Ach Sethe, proč jen jste mezi sebe museli přijmout upíry? Téměř jsem v duchu kňučela. Měním svůj názor – otisk je určitě něco, v čem nemají čarodějky prsty ani náhodou!

"Co tu děláš?" zeptal se mě zlatooký, jenž mě probodával pohledem, a vyzařovala z něj dosti jasná hrozba.

 "Nic, jen jsem zabloudila," odpověděla jsem tónem, který byl z části podrážděný, ač v těle mi zbyla jen malinkatá dušička. Oheň je prostě drzý až do posledního vydechnutí.

"Dávej si pozor, protože ještě jednou budeš lovit na našem území..." začal ten protivný upír, jenž měl zvláštní účes a pronikavé oči barvy tekutého zlata, avšak já se musela jednoduše postavit na odpor. Musela jsem si svou situaci ještě zhoršit.

"A co? Zničíš mě? Víš, od kolika upírů už mi tohle hrozí?" zeptala jsem se arogantně, protože jsem byla z velké části ohnivou čarodějkou – vyhledávající souboje a to bez výjimky s označením "upíři". A vlastně jsem říkala i pravdu... sakra, nebaví mě stále utíkat. Pokud mám zemřít, můžu zemřít teď a tady – a vlastně ani nezklamu otce, protože Volturi mě tak samozřejmě nemohou dostat.

"Edwarde... Co se děje?" zavolala na něj nějaká upírka. A jé, není tu sám, pomyslela jsem si se zatnutím zubů a očima jsem přelétala ze strany na stranu. Moje sebevědomí bylo v troskách a opravdu bylo jasné, že vyzvat na souboj upíra, který tady má ještě nějakou společnici – a možná i partnerku – bylo to nejhloupější, co jsem v životě udělala. A to jsem opravdu udělala dosti hloupých věcí. Ale teď to znamenalo můj konec – jak ironické po tom, co jsem zdrhla té první upírce.

"Když chceš boj, máš ho mít." Ano, naštvala jsem nejspíše upíra, kterého upírka oslovila Edward, opravdu řádně. Počkal jen chvíli, než zaútočil. Avšak v tu chvíli se na louku přiřítila drobná upírka připomínající nějakého skřítka. Ovšem pak už jsem cítila jen silný náraz, který mě odhodil do nedalekého stromu, který jsem však neporazila – pouze jsem cítila prudký a velice nepříjemný náraz, který by mi – kdybych dýchala – dech vyrazil. To, co však bylo daleko divnější, byla reakce upírky. Zhroutila se a vypadala, jako by právě Edward praštil ji, ne mě. Edward se mě chystal dorazit, protože jsem byla slabá na to, abych mu jeho útoky opětovala či se nějak zvláště bránila – a nějak jsem se ani bránit nechtěla. Ne, nechtěla jsem mu ublížit a to bylo to nejhorší.

Ovšem, když jsem si myslela, že odtikávají mé poslední minuty, viděla jsem, jak se Edward zarazil, jako by viděl něco, co jej znepokojilo. "Co se stalo, Alice?" zeptal se své společnice, přičemž se k ní z části otočil, ač mě kradmo pozoroval – avšak já se jej napadnout nesnažila. Sesunula jsem se pod strom a ležela opřená o něj, sledující mé poslední obrazy před smrtí.

Mé pocity však byly úplně špatné. Cítila jsem se, jako by Edward... patřil k mé rodině? Co to sakra je? Proč... nemohla jsem se ani v myšlenkách vzepřít tomu, abych nemyslela všechno v dobrém, abych se ho nesnažila chránit, což bylo něco neuvěřitelně ironického a hloupého.

"Co jsi zač?" otočil se na mě Edward pohrdavě a pak zvýšil hlas, když se přiblížil až ke mně: "a co jsi udělala mé sestře?!" štěkl po mě pak.

"Nic jsem jí neudělala... a co jsem zač, tě zajímat nemusí," snažila jsem se to říct se vším vztekem, který jsem v sobě měla, ale zrovna v tu chvíli ten vztek neexistoval. Nebyla jsem na něj naštvaná a spíše všechno, co jsem řekla, znělo, jako bych mu to jen vysvětlovala. Načež Alice vstala a opatrně ke mně přišla, načež si mě prohlédla. "Jak se jmenuješ?" zeptala se mě klidně.

"Veronica Fiewote," odpověděla jsem automaticky a ve své postatě to byla pravda – neměla jsem potřebu jí lhát, což se může zdát divné, ale byla to pravda daleko méně podivná než to, jak jsem se cítila a chovala vůči tomu upírovi, který mě před chvíli napadl.

"Ne, to jsem nemyslela... jak se doopravdy jmenuješ?" zeptala se mě klidně, jako bychom byly úplně normální lidé a její bratr se mě před chvílí nepokusil zabít. Netušila jsem však, jak svou otázku zamýšlí. Jak ví, že Veronica je pouze mé lidské jméno, které pro mě téměř nic neznamená? Jak ví, že si říkám jinak? A proč mě nutí jí odpovědět? Proč jí nechci zalhat? Proč jsem ještě neutekla? Napadlo mě hned několik otázek, na které jsem neznala odpověď.

"Veronixica," odpověděla jsem tedy po pravdě, protože ač jsem ve své postatě nechtěla, musela jsem k ní být upřímná. Mé tělo již mě neposlouchalo tak, jak mělo.

Kapitola VII >>>