Cullenovi

<<< Kapitola VI

Propojené - Start of the Story - Kapitola sedmá

"Víš, kdo jsme my zač?" zeptala se Alice s ledovým klidem. Vlastně pomalu, ale jistě přecházela do příjemného tónu, což by mi mohlo připadat až zvláštní, kdyby se dneska nestalo už tolik divných věcí, že jsem se divit přestávala a začala si zvykat na to, že všechno je v tomto městě tak nějak naruby.

"Ano, upíři," odpověděla jsem jí, když už jsem musela. Původní plán byl, abych to řekla pohrdavě, jako každá správná ohnivá čarodějka, avšak nešlo to – stejně jako předtím jsem musela mluvit ochotně a bez urážek.

"Jsi také upír?" zeptala se mě a já začínala mít pocit, že na ní brzy zařvu, že nejsem žádné dítě, aby se mnou tak jednala, avšak věděla jsem, že mé tělo mě stejně neposlechne. Chtěla jsem být dále od nich a chtěla jsem jí plivnout do tváře větu, kterou jsem měla na jazyku: Co je ti do toho? Avšak, nemohla jsem a to mě štvalo nejvíce – jak moc bych si přála být sprostá a drzá a jak moc bych chtěla být na míle daleko. Avšak očividně je mým osudem poslední hodiny svého života strávit žvaněním s dvěma praštěnými upíry.

"Teď ano," zamumlala jsem a v duchu si představovala, jak odsud mizím, ač mi tu představu stále více a více kazil pocit, že tady patřím – a ten pocit byl dle mého zbytku zdravého rozumu úplně iracionální. Připadalo mi, že už to pomalu přestávám být já, kdo mluví.

"Kdy jsi byla proměněna?" zeptal se mě Edward a podezíravě si mě prohlížel. Sakra, teď musím zalhat. Musím...

"Nikdy." Super... nedokázala jsem to. Co to jsou za hloupá kouzla? Zeptala jsem se sama sebe a sledovala reakci Edwarda, který si očividně dosti jasně myslel, že mu lžu – což bylo opravdu skvělé, vzhledem k tomu, že já lhát nemohla a měla jsem pocit, že v tom má prsty ta upírka, ač jsem nevěděla, zda si to sama uvědomuje.

"Nelže," informovala jej jen Alice, která očividně opravdu věděla, že nelžu stejně, jako já věděla, že přede mnou stojí a že mi nehodlá ublížit – možná ani sama nemůže. "Zajdi pro ostatní, Edwarde. Ona by s námi nešla," přikázala pak svému – očividně bratru, ač pochybuji, že jsou opravdu příbuzní.

"Jak to víš?" zeptala jsem se, jen co Edward zmizel a prohlížela jsem si Alice stále trochu nedůvěřivě, ač něco ve mně by jí raději objalo a radovalo se.

"Vidím do budoucnosti," odpověděla Alice hlasem, který zněl, jako by to bylo úplně normální – což myslím tak úplně není.

"Jak?" zeptala jsem se, avšak jen co jsem tu otázku položila, sama jsem věděla, že odpověď nezná. A věděla jsem, že stejně jako já jí, ani ona mě nebude lhát.

Ovšem to už se vrátil Edward a s ním další dva upíři. Jeden byl blonďák a druhý měl vlasy hnědé a na jeho rukou i krku jsem viděla jizvy, které mu dokázal způsobit upíří jed – kousance stovek, možná tisíců upírů. Určitě se jej muselo snažit zabít hodně upírů – a stejně mnoho jich nejspíše v souboji zemřelo, uvědomila jsem si, avšak ani tak jsem necítila strach. Ta druhá část mě pomalu přetlačovala, vytlačovala z mého vlastního vědomí. Cítila jsem k němu... náklonnost? Lásku? Ne, to není možné... je to na palici, vždyť on mě možná během následující chvíle zabije! Snažila jsem se dostat tu druhou iracionální část vědomí z hlavy.

"Dobrý den, jsem Carlisle Cullen a toto je můj syn Jasper," představil se blonďák slušně – a ode mne se očekávalo, že udělám to samé, avšak já neměla na výběr.

"Jsem Veronica, Veronica Fiewoter," představila jsem se tedy stejně zdvořilým tónem, což se mi ani trochu nezamlouvalo – ovšem lhát nemělo cenu, jak jsem již zjistila.

"Proč? To nezvládneš sám?" zeptal se najednou Edward, jako by mu někdo položil otázku.

"Prosím," řekl Jasper, jako by mu rozuměl, což jsem nechápala – vážně jsou tady všichni na palici.

"Dobře," souhlasil Edward, ač jsem netušila s čím, což mě silně znepokojovalo. "Alice, včera jsem šel na lov jen proto, abych s tebou nemusel na nákupy," řekl směrem k upírce-skřítkovi-věštkyni. Od kdy se věštecké schopnosti předávají taktéž upírům? Pomyslela jsem si nazlobeně, protože jsem donedávna věřila, že to je schopnost Věrodějných – rodu čarodějek, který ač již nežije, stal se legendou. Všechny čarodějky Věrodějné krve totiž byly požehnány Světlem i Temnotou a tak mohly vidět do budoucnosti. Ovšem co mě překvapilo ještě více, najednou jsem dokázala být na Edwarda naštvaná – jako by se mi vrátila má vůle a vztekle jsem na něj zavrčela, než se ta iracionální část mě vrátila.

"Zajímavé," řekl Jasper z ničeho nic, jako by věděl, co se tady děje. "Moc zajímavé," zopakoval, když jsem se začala cítit úplně uvolněně a v klidu.

"Co je zajímavé?" zeptal se Carlisle, očividně stejně tak netušící, jako já.

"Veronica má stejné pocity jako Alice, ale naopak to nefunguje. Aby Jasper uklidnil Veronicu, musí použít svou schopnost na Alice," vysvětlil Edward, jako by se ptali jeho či jako by měl on všechno vědět – už jsem říkala, že netuším, co se to tady děje, ale neuvěřitelně mi to leze na nervy?

"Jak si můžeš být tak jistý? A jakou schopnost?" zeptala jsem se překvapeně, protože vztekle jsem to vyřknout nemohla – už ne.

"Jasper vyvolává v lidech či upírech emoce a Edward dokáže číst myšlenky," vysvětlila mi to Alice, avšak Edward se na ní trochu s nedůvěrou podíval, jako by mi to chtěl zatajit – já vám taky nic netajím! Měl bys to vědět, když mi čteš myšlenky! Ale do hlavy se lidem neleze! Zamumlala jsem a rozhodla se, že na své myšlenky si budu odteď dávat pozor.

Nakonec jsem neměla jinou možnost, než jít k nim na návštěvu. A tak jsme se brzy přesunuli do jejich obrovského bílého domku – vlastně bych raději použila slovo palác, to by bylo výstižnější, nejspíše proto, že náš byteček byl maličký. Většina upírů, kteří nás tam přivítali, byli milí – třeba Esme, Bella či Emmet, kterého jsem zahlédla již v tom obchodě, ale nic jsem neřekla ani na to raději moc nemyslela. Ale byly tady i výjimky – třeba spolehlivě nabručená Rosalie.

"Za jak dlouho?" zeptala se Bella.

"Do deseti minut jsou tady," odpověděla Alice.

"Kdo?" vypadlo ze mě hned, protože se mi nelíbilo, že nevím téměř nic.

"Jacob... a naše dcera Nessie, tedy Renesmé," odpověděl Edward a mě zachvátila panika – tedy na velice krátkou chvíli, protože jsem nemohla déle své emoce prosazovat, když byla Alice v klidu. Ovšem i tak jsem dokázala myslet na to, co pro mě teď bylo důležité a taktéž život ohrožující: Znovu se potkám s tou hnusnou upírkou, která se nás obě pokusila zabít. To jsem věděla jistě i přes fakt, že jsem nikdy neslyšela o tom, že by upíři měli děti – takže je očividně taktéž jen upírkou, která se k nim přidala, ač... proč je tak zvláštní, to netuším.

Kapitola VIII >>>