Čarodějka?!

 <<< Kapitola X

Propojené - Start of the Story - Kapitola jedenáctá

"Tak... teď tu chvíli zůstaňte," přikázala Alice Belle, Rose, Esme a Nessie, "Veronico, ty pojď se mnou," usmála se pak na mě a už jsme běžely dolů po schodech. Samozřejmě jsme musely vymódit spodek domu, abychom byli připraveni na party, avšak bohužel nám do toho něco vlezlo... něco velkého, chlupatého a smradlavého!

"Ahoj Alice, Veronico, kde jsou všichni?" zeptal se Jacob a hned za ním cupital Seth. Samozřejmě! Nemohli si vybrat lepší čas! Pomyslela jsem si a Alice na mě jen mrkla a já je už vlekla po schodech nahoru, abych jim mohla najít vhodné oblečení, aby se zlidštěli – což opravdu potřebovali.

"Zůstaňte tady, dokud vám neřekneme," přikázala jsem pak oběma a ač Jacob chtěl odporovat, Seth samo sebou souhlasil. A tak jsme dole všechno připravili, rozsvítili světla a pak jsme vybrali hudbu a mohlo se začít slavit. Přičemž jsme dotáhli dolů i všechny ostatní, přičemž jsem brzy začala litovat toho, že kluci zůstali společně.

"Veronico, to nejsi ty," začali totiž hned Jasper se Sethem.

"Jsem to já," nedala jsem se.

"Jazzi! Sethe!" zavolal pak na ně Edward s tím, že jim říkal něco o problému a totožné mysli. "Je to, jako bychom tu měli dvě Alice," vysvětloval.

"Dvě nakupovací tornáda? To nemůžou obchody ani my přežít," posmíval se Emmet dosti nahlas, "já vždy říkal, že dvakrát Alice, rovná se pohroma," začal se nekontrolovatelně smát. Avšak já už jej nevnímala, ani to, jak jej ostatní napomínali, že to není sranda. Přišli totiž první hosté a tak jsem šla otevřít s úsměvem na tváři a nadšením v srdci.

Ovšem brzy jsem poznala, že ti čtyři Einsteinové už se dohádali a teď mě hledají a tak jsem se schovala do davu, který se zatím ocitl v našem domě, aby mě opět nezačali přesvědčovat o tom, že nejsem Veronika.

"Nechceš jít na chvíli ven?" zeptal se Jasper laskavě, když se za mnou zničehonic objevil. Zapomněla jsem na svůj plán schovat se jim a užít si party, protože jsem doufala, že Jasper už taktéž pochopil, že opravdu jsem to já! Nikdo jiný. A tak jsem s ním šla.

Ovšem jen co jsme vyšli ven, dopadl na mě jakýsi hodně tvrdý šutrák a já brzy pochopila, že ten šutrák, co se začal opět smát je Emm. "Pusť mě!" nařídila jsem mu vztekle, protože tohle jeho chování mě štvalo. Ovšem Emmett mě chytil v kameném sevřením a donutil mě jít kousek dále do lesa, přičemž Jasper šel klidně vedle mě. Zrádce jeden, pomyslela jsem si a odfrkla jsem si.

A když mě pustil, byl tady kolem už i Edward se Sethem a já musela opět protočit oči, když začal: "Tak, určitě nevíš, proč si zde," konstatoval a já měla pocit, že si říká o zlomenou ruku. Opravdu mě tím už štval – nač si to tady hrají? Pomyslela jsem si a rozhlédla jsem se po přítomných. "Nejsi Alice, ale Veronixika," pokračoval pak a já měla chuť jej praštit – dvakrát, protože si zasloužil jeden za to, že mi říká blbosti a druhý za to, že mě vytáhl z mé párty!

"Já vím, že nejsem Alice," vrčela jsem na něj, "ale nejsem ani žádná Veronixica, ale pouze Veronica," dodala jsem pak už hlasem, jako by byl Edward tříleté dítě a ne stoletý upír.

"Nejsi, nejsi ani upír," oznámil mi Edward s kamennou tváří.

Vyprskla jsem smíchy. "A co bych asi tak jiného byla, člověk?" dostala jsem ze sebe mezi záchvaty smíchu. Tak to mě opravdu dostal! Já prý nejsem upír! Co je to za blbost? Vždyť každý, kdo ví o existenci upírů, musí vědět, že jsem upír... Edward se opravdu praštil do hlavy... a to pořádně, pokud nepozná upíra!

Kapitola XII >>>