Poslední přeměna

 <<< Kapitola XII

Propojené - Start of the Story - Kapitola třináctá

Nastala chvíle, která rozhodne o tom, zda umřu či budu žít věčně... vlastně, zda my umřeme nebo budeme žít věčně. A vše záleželo na našem poutu, které se jinak jevilo jako otravný hmyz, který vám stále bzučí u hlavy a nechce vás nechat žít, ale teď mohl znamenat rozdíl mezi smrtí či nesmrtelností – stačí, aby pomyslná moucha na chvíli šla otravovat kousek dále a ani jedna z nás to nepřežije. Tohle musela být nejriskantnější přeměna v dějinách upírů a v pokoji Alice jsme byly jen my dvě.

"Připravená?" zeptala se mě, když se na mě dívala. Seděly jsme na posteli, která tady normálně vůbec neměla být – kdyby se nedala využít i k něčemu jinému, než ke spánku, který Alice ani Jasper nepotřebovali. Dveře byly zamčené zevnitř, měniči byli pryč a upíři zůstávali dole s tím, že poblíž jednoduše jít nebudou moci.

"Myslím, že ano," usmála jsem se na ni.

"Dobře... takže nejspíše je to tady." Alice se nadechla a vypadalo to, že si svým plánem přestává být tak jistá.

"Alice? Můžu tě o něco požádat?"

"O co?"

"Zůstaneš?"

"Pokud to budu moci zvládnout," usmála se na mě povzbudivě a pak mě jen sledovala. Pomalu jsem se položila s tím, že jsem zavřela oči a překřížila ruce na prsou, přičemž jsem se začala soustředit na svou magii. Chvíli to trvalo. Chvíli, ale pak bolest v krku zmizela. Necítila jsem vliv Alice a to bylo to nejriskantnější. Ale nešlo couvnout a já cítila jen kousnutí do hrdla – věděla jsem přesně, jak se zakousne, protože to v tom měla cvik, avšak i tak jsem leknutím vypískla, avšak pak jsem si uvědomila, že jsme nejspíše uspěly.

Protože to nebyl jen můj hlas, který zapištěl. Byla to i Alice – ano, cítila mou bolest, jak se předpokládalo.

Cítila jsem horkost, ten žár, který jsem tak důvěrně znala, jako hlad teď přerostl v něco daleko silnějšího. V něco, co se rozšiřovalo do celého těla. Slyšela jsem ještě jedno nadechnutí Alice a pak se očividně položila vedle mě – takže i tuto bolest cítí se mnou. V první chvíli mi to připadalo, že je to horší než smrt a chápala jsem ty, kteří by v tuto chvíli křičeli, aby je někdo milostivě zabil. Já bych mohla křičet taky, protože Alice ležela vedle mě a dle všeho rozhodně neměla sílu na to, aby mé přání vyplnila.

Po několika dnech, ale stejně tak to mohly být měsíce či hodiny, se to začalo měnit. Bolest rychle ustupovala z rukou, avšak začala se soustřeďovat na jediný bod, který stále vzdoroval, který stále nebyl spálen. Na srdce. To bilo jako splašené. Avšak bylo předem dáno, že oba soupeři budou poraženi. Jen se čekalo na to, až se tak stane.

Dva údery. Úder. Další. Ticho... oheň zmizel, a zůstal jen dobře známý žár v krku, který nebyl zase tolik hrozný po tom, co jsem si právě prožila – vždyť jsem svým způsobem ani novorozenou nebyla. Jako upírka jsem se narodila.

Pomalu jsem vdechla nepotřebný vzduch a vymrštila jsem se do sedu. Bylo to rychleji než obvykle. Avšak i tak bylo všechno stále stejně ostré. Lepší. Více fascinující. Už mi totiž v síle upíra nebránila čarodějná část. A vlastně jsem se cítila... opravdu silně. Avšak taktéž jsem dobře věděla, jako barvu by měly mít teď mé oči – Modrou, barvu vraha čarodějky, barvu, kvůli které se žádný měnič nezastaví, dokud jí nezničí. Všimla jsem si Alice, která stále ležela vedle mě s tím, že nejspíše ještě chvíli hodlala nedýchat. "Alice, jsi v pořádku?" zeptala jsem se starostlivě.

"Jo, nic mi není," usmála se na mě a otevřela oči, načež se taktéž posadila rovnou do tureckého sedu. Myslím, že to bylo dobré... na druhou přeměnu. Měla jsem pocit, že Alice slyším, ač jsem si nevšimla, že by pohnula rty – a to, že si něčeho upír nevšimne, je divné, opravdu divné.

"Říkala jsi něco?" zeptala jsem se jí.

"Ne, proč?"

"Jen jsem slyšela tě mluvit něco o druhé přeměně."

"Tys to slyšela?"

"Ano, proč se ptáš?" zeptala jsem se zaraženě.

Slyšíš tohle? Zeptala se Alice opět bez toho, aby pohnula rty.

"Jo, proč by ne?"

Já si to jen myslím, Veronixico, informovala mě v duchu Alice.

"To jako... že já slyším tvé myšlenky?" zeptala jsem se jí. Jo, dostalo se mi duševní odpovědi. "To není možné!" odporovala jsem hned.

"Jak vidíš, je," dodala Alice konečně nahlas.

"Dobře... raději jdeme za ostatními, možná nám to vysvětlí," řekla jsem. Ač o tom silně pochybuji. Dobře, zamumlala jen Alice v duchu – ona byla na myšlenkovou konverzaci zvyklá, ale já ne.

"Co tady děláte?" zeptali se najednou všichni.

"Co by, bydlíme tady," zasmály jsme se obě najednou a pak jsme po sobě hodily významný pohled. Ne, opakování už ne! Zasmála se v duchu Alice.

"Ale ne, neměla by se Veronica ještě proměňovat?" vysvětlil Carlisle otázku. "Je to jen něco kolem šestatřiceti hodin," dodal pak.

"Cože?" zeptala jsem se. Tedy, ne, že by mi těch 36 hodin žáru nestačilo.

"No, Veronica byla teoreticky napůl upírkou, takže je nejspíše normální, že doba její přeměny se zkrátila na polovinu," vysvětlil pak Edward. "Ale co máte s těmi myšlenkami, jsem nepochopil," dodal pak.

Chtěla jsem mu říct, ať mi neleze do hlavy, ale teď jsem i já někomu lítala v hlavě, takže vlastně by bylo dosti nevhodné to na něj vyštěknout. "Slyším myšlenky Alice," vysvětlila jsem.

"Úžasné!" zajímal se hned Carlisle a tak jsme říkaly, co se stalo před a po proměně a jak jsme na to přišly. "Dokážeš číst myšlenky někomu jinému?"

Zamyslela jsem se a soustředila se na něj. "Ne," odpověděla jsem pak jednoduše a opravdu mi nescházelo to, že se nenalézám v jejich hlavách. A bylo to i logické – dva upíři přece nemají nikdy stejnou schopnost, i když... u mě člověk nikdy neví, jsem nenormální.

>>> Kapitola XIV