Nepřemožitelná

 <<< Kapitola XIII

Propojené - Start of the Story - Kapitola čtrnáctá

Ovšem pak mě napadla další otázka: "Edwarde?" zeptala jsem se a v duchu si představila sebe i Alice.

"Je to bezpečné, váš poměr sil je skoro stejný," odpověděl Edward a všichni věděli, na co jsem se ptala. Jestli budeme moci být obě samy sebou a nehrozí, že budeme mít třeba naopak dvě Veronicy. Ovšem i tak mě celkem děsilo slovíčko "skoro". Co když to není úplně v pořádku? Co když stejně nebude moci Alice být úplně sama sebou a budu se jí cpát do hlavy jako ona mě?

Že bych si vyjela toto pondělí na nákupy s Renesmé? Můžeme vzít i Rose, to by bylo super. Zaposlouchala jsem se do myšlenek Alice a oddechla si, když jsem se tak ujistila, že tohle jsou čistě myšlenky Alice – na nákupy? S Rose? Ani nápad!

Byla jsem ráda, že budu moci žít svůj život... život Veronici Fiewote, ne Alice Cullen. Možná bych taktéž se mohla vrátit do školy? Žít i mezi lidmi, pokud bych tady zůstala... pomyslela jsem si. Co mě to zase napadlo? Odejít? Ani nápad! Usmála jsem se. Vždyť jsou tady všichni tak milí... Rozhlédla jsem se po místnosti a spatřila Rosalii. Skoro všichni, dodala jsem tedy v duchu a Edward vypadal, jako by co nevidět měl bouchnout smíchy.

V tu chvíli jsem však dostala vizi, lépe řečeno, Alice dostala vizi, a mě se ta její schopnost jen vecpala do myšlenek.

Upíři v černých pláštích. Skupina asi dvanácti upírů jdoucí směrem k Forks. Už jsou téměř v Portlandu. Brzy sem dorazí. Jedna ta tvář pod kápí je povědomá... Jane!

Uvědomila jsem si a trochu jsem se lekla.

Jde si pro mě! Bylo to jasné a já věděla, že nebude zrovna spokojena s tím, že její večeře je aktuálně upírka a ne chutná čarodějka.

"Co se děje?" zeptala se starostlivě Bella.

"Volturiovi," řekli najednou Edward a Alice, ale já stále nereagovala. Měla jsem strach o ně, ne o sebe. Věděla jsem, že to na ně budou Volturi naštvaní.

"Jdou si pro Veronixicu," konstatoval Jasper, když si to vyslechl. Rozmrzla jsem a už to nebyl strach, už to byl vztek, co mě pronásledovalo. Chtěla jsem se jí pomstít – za otce. Chtěla jsem jí zničit, roztrhat na kousky, i když jsem věděla, že proti ní mám pramalou šanci. To já bych prohrála. To já bych zemřela – a se mnou nejspíše i Alice.

"Veronixico! Ty hoříš!" sborově vykřikli všichni upíři v místnosti, tedy až na Alice. A opravdu. Já hořela. Plameny jsem však vnímala jen jako jakýsi štít, který mě měl bránit před vším, co by mi chtělo ublížit a Alice byla taktéž v pořádku, ač vzhledem k tomu, že když jsem seděla, dotýkala jsem se jí a jí by tedy správně měly plameny pálit taktéž – ale má moc věděla, že Alice patří ke mně.

"Má moc," řekla jsem s úžasem. "Má moc!" vypískla jsem radostí bez sebe. Má moc nezmizela... ona vzrostla! Má moc je teď ještě silnější! Nevím jak je to možné, ale elementy mě neopustily, ani když už nejsem živá!

"Úžasné," řekl dnes Carlisle už minimálně potřetí.

"Skus vodu," vybídla mě Alice a já věděla, že voda se jim bude líbit rozhodně více, než tyto pro všechny mimo nás dvě smrtelné plameny. Otevřela jsem dlaň, kterou jsem nesla jako mističku a jak jsem byla zvyklá, soustředila jsem se na vodu – ač jsem nevěděla přesně, z čeho jí vysávám.

Najednou se mi v ruce objevila ta malá vodní kulička, v níž voda proudila, vířila v kruhu a omývala okraje kulatého tvaru. Ovšem stále jsem hořela. Dokonce i ruka, která nesla vodu, hořela, plameny olizovaly kuličku vody, která však držela svůj tvar, ač jistě již dosáhla bodu varu. Ovšem to už se mi podařilo vypnout ohnivý štít a v mé ruce zůstala jen ta voda. Kulička stále stejně velká a stejně tvarovaná. Uchopila jsem jí i z druhé strany a začala roztahovat ruce od sebe. Bylo to krásné, jak se koule rozrůstala a já teď již věděla, že stromy z okolního lesa si budou přát trochu deštíku, protože jsem jim dosti zásob vzala.

Ovšem nakonec jsem i to přemáchla a na zem se v podobě maličkatých, lesklých kapiček vylilo několik litrů vody. Krása, pomyslela si Alice.

"Úžasné," zvolal znovu Carlisle a já začínala mít podezření, že všechna ostatní slova zapomněl, přičemž Edward se nad mými myšlenkami už neudržel a začal se smát – asi jsou mé myšlenky občas trochu více komické.

"Kdo to, ale bude vytírat?" zeptala se Esme naoko podrážděně. Jako na povel jsem se začala soustředit na vodu a pomalu jí pohledem přesouvat ke dveřím, u prahu se však zasekla.

"Voda líná," postěžovala jsem si a tentokrát se nerozesmál pouze Edward – ano, každý den neuslyšíte stížnosti na vodu, že se jí nechce přes práh domu. A tak jsem raději opět nechala vzplát svou dlaň a voda se brzy vypařila.

Teď jsem vážně nepřemožitelná, pomyslela jsem si s úsměvem na tváři. Upír, který ovládá oheň, jenž je jediným definitivním způsobem, jak upíra spolehlivě zničit. "Jane se bude divit," usmála jsem se, protože jsem tu potvoru toužila zničit.

"Počkat, počkat!" skočil mi do toho Carlisle. Nové slovo, bravo... pomyslela jsem si s úsměvem na tváři a Edward opět vyprsknul smíchy – Dokážeš ty vůbec chvíli udržet kamennou tvář? Pomyslela jsem si směrem k Edwardovi s úšklebkem, ač pravdou bylo, že jsem to dělala naschvál. "Můžeme to vyřešit mírově," nesouhlasil Carlisle s mým "plánem" – tedy cílem zabít Jane.

Kapitola XV >>>