Lux in Tenebrae

Lux in Tenebrae - Prolog

Odjíždíme... Za lepší budoucností? Vážně jsem na to byť jen pomyslela? Už lžu i sama sobě. Jak by to, co nás čeká v nějakém hloupém městě plném hloupých namyšlených lidí, mohlo být lepší než život v malém městečku, kde všechny znám, kde mám přátele, kde někam patřím a kde... je můj domov? Jak bych mohla to, co nás čeká ve Virginii označit jakýmkoli pozitivním slovem? Jak mohu opustit náš domov? Naše sousedy? Mé přátele a školu? Jak mě mohou vytrhnout z mého domova? A pro co? Pro trochu peněz navíc? Pro to, abych je od svítání do soumraku nespatřila?

Středně vysoká dívka s dlouhými velice světlými blond vlasy upírala své modravé oči na dům, ve kterém vyrůstala. Kde již šestnáct let žila, který symbolizoval jakýsi pevný bod v jejím vesmíru. Avšak stará zchátralá stavba nebylo to, co dívka opouštěla tak nerada. Byl to les za ní... ten les, ve kterém si hrála společně se svými přáteli. Kudy protékala čistá ledová říčka, kde pak posedávala, když jí bylo smutno. Kde se nacházely její šťastné i méně veselé vzpomínky. Místo, kde byla vepsána její minulost.

Kolem nohou se dívce protáhla mourovatá kočka a pak se posadila kousek od ní. Zvíře vypadalo smutně, nebo si to alespoň dívka představovala, že je kočka smutná. Opravdu moc tu malou zvířecí tvář milovala. Ale jí musela opustit taktéž. Taktéž jí ztratí. Proč je ten svět tak nespravedlivý? Posteskla si a ona měla pocit, že brzy jí z očí musí vytrysknout slzy, ač tvrdila, že nebude brečet, tak jak by mohla nebrečet, když opouští tohle všechno? Vzala kočku do náručí a pohladila ji po srsti, kočka zapředla. "Promiň, We, bude se mi stýskat," pošeptala dívka a její oči byly skelné, už dlouho slzy zadržovat nemohla.

 "Katie! Musíme vyrazit!" ozval se znenadání hlas staršího muže, který seděl v nedaleko přistavěném autě a netrpělivě bubnoval do volantu. Kočka se polekala a uskočila, předtím však Katie stihla škrábnout přes hruď, ovšem dívka to přešla pouhým cvaknutím zuby. Byla zvyklá, že jí We často poškrábala. Byla to přeci Divoká voda, žádný domácí mazlíček.  

"Buď opatrná, We," zašeptala ještě za kočkou, která však už mizela mezi stromy, protože ke Katie se blížila její matka.

Dívka rychle zakryla škrábanec ušmudlaným trikem a smutně se usmála na matku.

"Katie Thompsonová, co jsi prováděla, že jsi tak špinavá? Mazej do auta!" nakázala ji však matka - dle všeho dosti rozčíleně, ač nejspíše se tak pouze snažila zakrýt svůj vlastní stesk - a Katie se rychle přesunula k autu, kde vklouzla na zadní sedadlo bez jediného slova a zahleděla se opět k lesu. Snad se jí nic nestane. Co kdyby se jí zase zasekla packa mezi kořeny, jako tehdy, když jsem jí našla? Pomohl by jí někdo? Nikdo se o ni už nebude starat, bude odkázaná sama na sebe, strachovala se Katie, avšak pravdou bylo, že to ona se cítila ztracená a to už teď, věděla totiž, že Divoká voda je kočka, která jí nikdy vlastně ani nepotřebovala. To Katie potřebovala Divokou vodu, protože to Divoká voda byla z nich dvou ta silnější a soběstačnější. Katie raději zavřela oči a vzpomínala na krásné i bolestné zážitky z dob, které zde prožila.

Po lese se proháněla třináctiletá dívenka, jejíž téměř bílé vlásky za ní povlávaly jako závoj. Jako tolikrát, i nyní zůstalo děvčátko doma samo. A jako nikdy ani teď neposlechla dívčina své rodiče a vydala se z domu do lesa, kde jí bylo daleko lépe než v prázdném domě, kde se cítila tak sama.

A tehdy ji uviděla. Mladá kočičí dáma s pronikavýma zelenýma očima, jejíž zorničky byly zvětšeny strachem. Začala hlasitě prskat a v tu chvíli si dívka uvědomila, že si přiskřípla tlapku mezi kořeny stromů, protože s tou očividně kočka příliš nemohla hýbat. "Klid, Divoká," pošeptala dívka bez rozmyslu, a kočka vážně vypadala, že jí dívčin hlas uklidňuje.

Avšak jen do chvíle, kdy dívka natáhla ruku směrem ke kočce, aby jí pomohla z přírodního vězení. V tu chvíli s sebou totiž kočka škubla a švihla po dívčině dlani drápy. Dívce náhle z očí vytryskly maličké slzičky, jak jí začalo štípat zranění na hřbetu její ruky. Rychle ruku schovala, avšak to už kočka odbíhala pryč. Uvolnila se sama.

Dívka se posadila ke kořenům stromu, kde se před chvíli nacházela kočka a utřela si druhou rukou slzu, sledujíc přitom dvě krvavé ranky na ruce, kterou dala příliš blízko ke kočce. A chvíli jen tak seděla. Dokud si neuvědomila, že je stále pozorována. Když se rozhlédla, všimla si, že sedí u kmenu vrby a kousek od ní teče průzračný potůček a kousek dál, mezi keři stála ona kočka, ovšem jen co zjistila, že dívka jí nehodlá ignorovat, vytratila se, stejně jako se objevila.

"Já o tobě vím, Divoká vodo, neschovávej se," pošeptala již o něco starší verze oné holčičky, opět sedící pod mohutným stromem a sledujíc hladinu potůčku. Pak dívka vzhlédla a podívala se na druhý břeh.

Stála tam. Jak dívka očekávala. Mourovatá kočka si prohlížela dívku svýma krásnýma, avšak nedůvěřivýma, zelenýma očkama. Ale ta jí pohled neopětovala, dívala se kolem ale zároveň tak, aby kočku stále měla ve svém zorném poli. Věděla, že jen co se jí podívá do očí, kočka zase zmizí, stejně jako vždy.

"Víš, Divoká, jsem moc ráda, že ses se mnou podělila o tohle místo, je tu krásně, víš? A bez tebe bych si to tady tak nezamilovala," začala dívka promlouvat směrem ke kočce, protože již věděla, že její hlas se tomu zvířeti z nějakého důvodu líbí. A když zjistila, že kočka zůstává na tom samém místě, posunula se dozadu a opřela se o kmen stromu. Zavřela oči a povídala. Cokoli jí přišlo na mysl, to řekla. Bylo jí jedno, že vypadá jako blázen, ale potřebovala se vymluvit.

Avšak potom, když po nějaké době otevřela oči, zjistila, že Divoká voda je pryč. Povzdechla si a vydala se zpátky domů.

"Proč mi nedovolíš si tě pohladit, Divoká?" zeptala se již patnáctiletá dívka, sledujíc kočku před sebou. "Víš, že ti neublížím," pokračovala. Opravdu moc chtěla se toho zvířete dotknout, už jen proto, že to bylo něco, co se zatím jevilo jako nemožné. A taktéž proto, že když jí jen viděla, začínala mít pocit, že se opravdu zbláznila a kočku si jednoduše vysnila. Ovšem kdyby se mohla dotknout její měkké srsti, byla by hned... opravdovější. Dívka neopatrně vztáhla ruku ke zvířeti, avšak to zaprskalo, švihlo drápky do vzduchu, že dívka cítila, jak jí jen těsně minula a zmizela mezi lesním porostem.

Dívka jako každý den seděla pod vrbou se zavřenýma očima a čekala. Čekala, až se objeví Divoká voda, která se vždy nějak dozvěděla, že zde dívka sedí a přišla. Jen proto, aby se mohly vzájemně pozorovat.

Ovšem najednou ucítila kromě pohybu až příliš blízko sebe i šimrání na ruce. Usmála se, avšak neotevřela oči, prostě jen čekala. Po chvíli se hřbetu její ruky dotknulo taktéž něco malého a vlhkého, doprovázené stále tím šimráním. A pak ustalo šimrání i ten dotyk. Dívka odolala pokušení otevřít oči a ujistit se, že zde Divoká voda stále je.

A pak... na klíně jí přistálo něco měkkého a dívka oči konečně otevřela. Usadila se na ní totiž právě ona mourovatá kočka, kterou se už několik let snažila donutit k tomu, aby jí začala věřit dostatečně na to, aby si jí dívka mohla pohladit. Opatrně položila ruku na srst kočky a ta jí nechala. Dívka jí pohladila. Srst Divoké vody však nebyla taková, jakou si jí představovala. Nebyla jemňoučká, jak si jí vždy představovala, ale byla drsná a na některých místech slepená a špinavá. Ovšem ona měla radost, a kočce se dle všeho taktéž zamlouvalo to, že se o ni někdo stará. Začala tiše příst... A tehdy, či snad za tu dlouhou dobu, co se Katie svěřovala Divoké vodě o všech svých potížích, se z nich staly nejlepší přítelkyně - dvounožec a němá tvář. 

Ano, jak lze zříti, napadla mě zčistajasna nová povídka. Chtěla jsem zrovna pokračovat v Serpens Heres, ale jednoduše jsem netušila jak. A najednou se zjevil tento nápad. Zatím nevím, zda se mi zdaří jej zrealizovat, avšak jednoduše jsem musela toto sepsat a když už jsem to sepsala tak jsem to zde rovnou vložila. Kdyby někdo hodlal komentovat, budu jen ráda.