Ronnie

Jakási "prvotina" jedné nadějné autorky...

... a Veronixika se samozřejmě nemohla nechopit role Beta-Readera

Ronnie

Jsem jiná, než ostatní. Vím to. Není to jen jediným rysem osobnosti, mou povahou, není to mou inteligencí, mými koníčky nebo vzhledem. Je to kombinací všeho a zároveň ničeho z toho. Jsem naprosto normální. A přece tak jiná. Spousta lidí dělá to, co já, ale nikdo to nekombinuje.

Začnu vzhledem. Upoutávám pozornost, i já musím uznat, že jsem hezká. Dokonce moc hezká. Delší kudrnaté rudé vlasy kolem mne často povlávají bez zjevného uspořádání. Políbená ohněm. Miluju oheň. Vlasy jsou ale jedinou krásnou věcí na mém vzhledu. Jinak jsem úplně obyčejná. Větší modré oči olemované hustými a dlouhými, bohužel však světlými řasami. Nevyzní, když se na nich nenalézá vrstvička řasenky. Jinak se nemaluju. Nemám chuť přepudrovávat si pihy. Tmavá mléčná drána táhnoucí se pod očima a přes rovný dlouhý nos. Dodávají mi na roztomilosti. Spolu s plnými rty často namazanými heřmánkovým krémem. Roztomilost ale končí u tvaru mého obličeje. Nemám kulatý obličejík andílka. Nýbrž protáhlou trojúhelníkovitou tvář ďáblíka.  Imaginární rohy podporuje také můj častý úsměv, nehodící se k mému pohlaví ani postavení. Dívka z bohaté rodiny by se měla chovat slušně. Měla by být vychována v etiketě a podle ní se taktéž chovat. Ano, vychována jsem byla, ale ta druhá část mě minula.  Rty mi často křiví úsměv hodný padoucha. Pohrdavý škleb. Zvednutá jen jedna polovina rtů. Levá polovina. Většinou "úsměv" doprovází také rychlejší vypuštění vzduchu z plic, jakési pyšné pohrdavé odfrknutí. Popřípadě mírně pozvednuté obočí. Hodně lidí mě za to odsuzuje.

Proč by taky nemělo, je pravda, že to je jen znak mé osobnosti.

Možná bys rád věděl také něco o mé postavě. Dokonalá, naprosto. Stačilo by to, ano a je to pravda. Vysoká hubená dívka. Ne vyhublá jen hubená. Ploché bříško a menší, ale pevnější ňadra. Zadek není velký ani rozbředlý, ale je za co chytit. Tedy bylo by, kdyby se někdo odvážil. To by také mohl skončit se zlomenou rukou. Nyní si myslíš, že jsem netykavka, to není pravda. Proč by se mě ale měli dotýkat cizí lidé? Řečnická otázka. Některým to dovoluji, těch je však málo. Spíše jsem jim to dovolovala, než se stalo to, co mě změnilo. Ale zpět k popisu. Nohy jsou dlouhé a dobře tvarované. Zpevněné sporty, ostatně jako zbytek mého úžasného těla.

K povaze snad nic dodávat nemusím, udělej si názor sám. Z toho, co jsi již přečetl, pokud ses dobral až sem, nebo z toho, co ještě přijde.

Oblečení je dalším mým koníčkem. Hobby, které nikdy neomrzí. Na oděvu se nesmí šetřit. Baví mě provokovat lidi. Jsem staromódní, ráda nosím šaty a sukně. Korzety jsou jedním z mých úletů. Proč svou ideální postavu neukazovat veřejnosti? Proč jí nedráždit, neužívat si pozornosti? Nenapodobitelná slast, vědomí, že dívky, jež tě pozorují, závidí. Závidí úplně všechno. Touží být mnou. Také jsem to dělávala, záviděla jsem dívkám, kterým nevadila pozornost, ale to jsem byla jiná. Šedá myš, doufající, že si jí nikdo nevšimne. Nyní jsem ráda středem pozornosti. Dobře vím, co to obnáší. Už si ani nemusím dávat pozor na trapásky, které by se jistě rychle rozšířily. Já netrapasím, nikdy jsem to nedělala a nehodlám s tím začínat. Trapas typu "jdu, jdu a spadnu"? Opravdu? Jak se to vůbec může někomu povést? Asi jsem nedodala, že na štěklích, to je ale jen dodatečná informace. S vysokými podpatky se chodí dobře. Navíc se cítím vyšší. Dívka se 180ti centimetry už je vysoká. Díky desítkám se mi tato výška přibližuje zcela snadno.

Klasický oděv se u mě skládá z již zmíněných bot na vysokém podpatku, krátké, povětšinou upnuté sukně a velice dobře staženého korzetu. V barvách jsem vybíravá. V šatně o velikosti pokoje většiny mých vrstevníků se nenajde moc kusů jiné barvy než černé, červené, či bílé. Tyto kombinace nikdy neomrzí. Jak by mohly? Navíc mi ladí k vlasům. Další plus ohně ve vlasech. Možná, že nyní vypadám jako lehká děva. To by ses ale hodně spletl. Jsem elegantní, nikdy by sis mě s ní nespletl.

Jediné, co nenávidím, jsou kabelky. Nutné zlo, kde bych jinak schovala všechny ty potřebné věci?

Co se stalo, stalo se, žiju dál. Bohužel?

Být svědkem činnosti hraničící se zákonem tě poznamená. Být divákem aktu, který rozhodně není v souladu s odvěkými morálními pravidly, tě ovlivní. Být pozorovatelem zločinu proti zákonu tě může částečně změnit. Být součástí trestného činu vás zcela jistě trochu změní. Být přímým aktérem, zloduchem, zrůdou lačnící po smrti složitě vybrané osoby podle přesného vzorce sériového vraha. Nebo naopak, být tou jeho obětí. To tě změní se stoprocentní jistotou. Stejně jako to, že oběť vyvázla bez újmy, utrpěl někdo jiný, složitý, dlouho vypracovávaný plán se nezdařil. Jen díky náhodě. Štěstí? Ne, štěstí v tom prsty nemělo.

Já jsem poslední případ, koho by napadlo, že já, tichá nenápadná šedá myš budu pasovat do nějakého klíče. Který ani neznám. Bylo mi divné, že jsem začala potkávat jednoho člověka pořád dokola. Byl snad všude, kam jsem se pohnula. V mé oblíbené kavárně, kde jsem si chodila poctivě vytvářet projekty do školy. Měli nejlepší kávu ve městě. Laté. Možná jeden z jeho požadavků?

Stalo se to v létě, uprostřed července. Za vlahého večera jsem se procházela po parku nedaleko naší vily. Sedla jsem si na oblíbenou větev, otevřela knihu a začetla se. Vůbec jsem si neuvědomovala, že se někdo nachází v mé blízkosti. Mladý muž. Pohledný a vypadal sympaticky. Otázal se mě na knihu, kterou jsem četla. Navázal hovor. Plynně jsme probírali jedno téma zadruhé. Byl mi tak podobný. Měl stejné názory. Já jinak tak plachá dívka jsem se s ním za jeden večer skamarádila. Tehdy jsem byla ještě mladá a naivní.  Nebylo mi to divné. Takhle se přeci lidé poznávají. Doprovodil mě k domu, abych náhodou nenarazila na nějakého podivína v baloňáku, který by mi nabízel bonbónky. Smála jsem se tomu. Kdybych jen tehdy věděla, koho jsem to potkala.

Za týden jsme se měli sejít na tom samém místě. Neřekla jsem to nikomu. Zastavila jsem se kousek od stromu. Byl zvláštně cítit. Jinak než obvykle. Nebyla to vůně listí a mízy zvolna vytékající z poruch v kůře. Nebyl to ani zápach hnojiva či psích výkalů. Vzduch byl těžký a nevlídný. Postávala jsem tam a sledovala okolní dění. Nepřicházel, byla jsem zmatená. Začínalo mi být z toho necharakteristického zápachu špatně. Točila se mi hlava.

"Už je ti lépe?" Zeptal se mě hlas, který se mi zdál známý. Byl to onen muž. "Půjdeme se projít?" Proč ne, že ano? Taky byste šli. Jen kývnu a jdu. Kolem rybníku, přes rybník. Po mostě. Zastavíme uprostřed. Přeleze zídku a sedne si na okraj. Čeká, že já udělám to samé. Přehoupnu se. Snažím se udržet rovnováhu, což by se mi povedlo. Kdyby mě někdo nepraštil pod kolena. 

Padám. Letím těch pár metrů hodně dlouhou dobu. Nesnažím se křičet. Nechci. Dívám se do tmavé stojaté vody pode mnou. Hladina se nepřibližuje dostatečně rychle. Neříká se, že když umíráte, probíhá vám život před očima? Neviděla jsem nic. Jen tu masu vody. Konečně se dostaví tížený náraz. Kdybych zadržovala dech, neudržela bych ho v sobě. Klesám. Vířím tu, jinak zcela klidnou kapalinu. Nepokouším se plavat, zachránit se. Nač by to bylo? Jak jsem mu mohla takhle naletět? Jsem hloupá. Byla jsem hloupá. Mé tělo je vyneseno nad hladinu. Nadechnu se. Vidím další tělo, jež padá do vody. Není to on. Toto tělo bylo křehké, mladší. Ještě dítě. Asi vidělo, co se zde stalo. Také musí zemřít. Pochopitelně.

Z neznámého důvodu stále dýchám. Nepotápím se. Neklesám. Voda mě nadnáší. Cítím jenom chlad. Otupělost. Ani nevím proč, ale mé tělo se začalo pohybovat. Mířilo ke břehu.

Bylo vyhlášeno pátrání po malé dívce. Bylo jí deset. Jen deset.

Sama v pokoji. Nyní tak obrovském. Spousta nevyužitého prostoru. Ten příjemný pokoj se změnil na nevlídnou cizí místnost. Nepomáhalo choulit se v rohu. Schovávat se pod peřinu. Zalézt pod postel. Neodvažovala jsem se sednout si na parapet k oknu. Co kdyby byl venku? Co kdyby číhal? Ví, že se mu to nepovedlo? Strach se znovu a znovu dere na povrch, se zabušením srdce. S každým slabým zvukem ozývajícím se zvenčí sebou škubnu. Vytřeštím oči. Zkoumám temnotu kolem sebe. Snažím se prohlédnout noc vcházející zavřeným oknem. Prasknutí větvičky. Rychlé škubnutí hlavou. Šok, strach, zmatení. Zalykám se. Dusím se touhou být pryč. Umět se ztratit. Rozplynout. Nic se neděje. Nikdo tam není, uklidňuju se. Začínám bláznit. Zaštěká sousedův pes. Proč? Na koho? Už si pro mě jde. Jde dokončit to, co začal a nepovedlo se mu. Zachrání mě někdo? Přijede princ na bílém koni, odveze mě do bezpečí? Plané naděje, nic víc.

Nepřišel. Ani dnes ani týden poté.

Naštěstí? "Štěstí je jenom děvka prodejná a vyfintěná lúza."

Nový začátek

Mít opravdu bohaté rodiče je někdy výhodou. Netráví semnou tolik času. Ničeho si nevšimli. To bylo dobře. Zůstávala jsem doma a na školu jsem se vykašlala. Naštěstí už dlouho uvažovali o stěhování se. Tak se taky stalo.

Větší výhodou, je, že se naši nikdy nevzali. Změna jména je tedy celkem snadná. Jinny Veronica Morgan-Trace. Do stěhování jsem byla Jinny Morgan. Občanství jiného státu, nová škola, nové jméno. Bylo by těžké mě najít. Veroniku Trace nikdo předtím neznal. Veronika neexistovala. Veronika, Ronnie. Změnila jsem se od základů až po okapovou rouru. Dokonce hromosvod byl vyměněn. Mohl sis všimnout. Už víš proč.

Jinny Morgan je mrtvá. Její nástupkyně spálila vše, co jí bylo drahé. Zrodila se z vody, jež jí nepřijala do své říše. Podmořský bůh jí u sebe nechtěl. Nechtěl, aby se radovala, tančila, pila a jedla na jeho věčné hostině. Zrodila se také z ohně. Z plamenů, které strávily vše co Jinny milovala.

Nebylo to těžké. Bylo to nutné.

The End

A to je můj příběh, mysli si o mě, co chceš. Ty mě nezajímáš, možná, kdybych stále byla Jinny. Nyní je můj svět jiný, starám se jenom o sebe, snažím se užívat si života, jak jen to jde. Ale stále musím být "ta nad věcí" nebo "ta hnusná pyšná mrcha, která všechno jenom kazí". Je jen na tobě, jaký si o mě uděláš obrázek. Mně je to fuk. Možná, že se svěřím i s dalšími nevšedně všedními životními událostmi. Pocity. Stavy. Nebo jenom myšlenkami. Kdo ví? Třeba se už neobjevím. Možná mě našel, i přes to všechno, co jsem udělala proto, aby se to nestalo. Možná jsem mrtvá. Možná ze mě život právě vyprchává. Ty si čteš můj životní příběh a já ztrácím kontrolu nad mým tělem. Ocitám se v tmavém tunelu a hledám cestu ven. Cestu ke světlu, k ráji. Nebo cestu k rudé? K pekelným ohňům? Říká se, že tam mají lepší společnost. Copak bych byla hodna ráje?

Co je to smrt? Co je vlastně ten tolik toužený nikdy nekončící klid? Jeto nebe? Edenský ráj? Nebo posmrtný život v různých úrovních podsvětí? Reinkarnace v jiné tělo, živočicha, v jinou osobu s jinou myslí? Co vlastně od smrti očekáváme? Proč se do ní pouštíme? Proč se bezhlavě, po hlavě, vrháme vstříc neznámému. Možná nás náboženství, cizí nebo i naše víry jen balamutí. Možná neexistuje nic, co by nás dovedlo dále. Pravda je možná ukrytá, možná, že se už nikdy nevzbudíme. Nedosáhneme tíženého posmrtného života. Nirvány či čehokoli, co bychom si přáli. Co když je to jinak? Andělé a démoni jsou jen pohádkou pro malé děti. Pohádkou, jíž uvěřila i spousta dospělých lidí. Upínají se na ní, protože jim dodávala sílu. Sílu k čemu? Prožít tento život, který není nekonečný. Někdy končí brzo, někdy je dlouhý. Plný strastí či naopak veselí a radosti.

Je jen na nás, jak svůj život prožijeme, je jen na nás, kam se po smrti vydáme. Nikdo nám nemůže upřít právo volby. Volíme si každý den. Volíme si cestu, pokládáme kameny a dláždíme jí. Je jen na nás, jaká zůstane, jak si jí lidé budou pamatovat. Budou si ji pamatovat? Ne všechny cesty, spousta jich zůstane zapomenutých. Bude to i ta tvoje? Možná, že jí někdo v budoucnu objeví a dá se stejnou cestou. Opraví, poupraví jí a přivede mnohé jiné. Dělej, jak myslíš. Pracuj na ní, jak uznáš za vhodné.