Popustila jsem uzdu své fantazii... a takto to dopadlo. Ohodnotit mé dílo můžete sami...
Vždy na světě byly čtyři elementy, matka Země a její tři děti, Voda, Oheň a Vzduch. Tito čtyři dohromady stvořili planetu, kterou nazvali právě podle matky - Země. Toto je fakt, který známe už delší dobou, ale tehdy, v časech dávno minulých, existoval ještě jeden element. Dcera země, sestra Vody, Ohně a Vzduchu neměla jméno, které by se zachovalo. Když se objevili na planetě lidé, chtěla se tam také jít podívat, dostala tedy podobu člověka. Moc krásné dívky.
"Pokud budeš někdy něco potřebovat, u každého z nás budeš mít uschováno jedno přání, každý ti dá jeden dar, díky kterému budeš moci vyniknout," řekla Země, a dívka radostně šla po světě. Radovala se ze všeho, co na Zemi bylo, protože objevovala, jak je její rodina mocná a navždy bude. Přišla k lidem. Nějakou dobu žila spokojený život, na kraji lesíka jen v malé chatrči, než se jí ve vesnici nezalíbil jeden hoch. Ovšem ten se o ni nezajímal, byla mu úplně ukradená a tak si o něm dívka zjistila co nejvíce informací, aby vymyslela plán, jak jej přinutit, aby jí vnímal. Ten chlapec ovšem už byl zadaný, měl dívku, která se považovala za nejrychlejší. Myslela si, že právě to jej na ní tak zajímá a tak zašla za větrem.
"Bratře Větře," zvolala, "mám na tebe prosbu jednu, chci být rychlejší než ty, poznat rychlost největší," řekla.
"Opravdu si tohle přeješ, sestřičko má lidská?" zeptal se Vítr nevěřícně.
"Ano, bratře," odpověděla dívka a tak jí dal Vítr rychlost, která se jemu rovnala, rychlost kterou měl do té doby jen Vítr. Dívka tedy šla zase zpět a vyzvala svou sokyni na závod. Když jí s přehledem předběhla, chlapec se na ní konečně podíval a dokonce se i usmál. Ovšem stejně odešel se svou byť poraženou kráskou. Jeho dívka měla totiž další přednost, byla silná, říkalo se, že sama skolila divokého tygra.
"Matko Země," zavolala, dívka, aby poprosila o druhý z darů, "pomoz mi, potřebuji sílu velkou, takovou, jakou máš jen ty!"
"Vážně si to přeješ, dcero?" zeptala se Země starostlivě.
"Ano, matko," odpověděla a tak dostala sílu, tu kterou má jen země, sílu zemětřesení i sopek. Opět se tato zamilovaná dívka vrátila a vyzvala opět na souboj tu druhou. Když vyhrála, konečně si jí chlapec začal vážit. Poznal, že ona je ta ve všem nejlepší a že právě jí chce. Nakonec se vzali a žili by šťastně až na věky, nebýt toho, že jednoho dne chlapec, tehdy už dospělý muž spadl do vody a neuměl plavat. Klesl tedy ke dnu, kde jej nikdo nemohl vylovit, protože voda byla moc hluboká, dívka, která byla stále stejně krásná, rychlá a silná, protože jakožto element nestárla, zavolala rychle na vodu.
"Vodo, sestro moje milá, od tebe teď ar žádám, dej, ať nemusím dýchat, abych mohla svého milého zachránit a v tobě se nikdy neutopit," vyřkla předposlední přání, Voda se jí ani nezeptala, jestli to myslí vážně a dala jí její vytoužený dar. Dívka se potopila a plavala hluboko, až se konečně dostala k svému muži, kterého vytáhla na břeh. Tak použila tři ze čtyř darů.
Její muž ovšem poznal, že jeho láska není člověk. Přestal obdivovat její krásnou, bílou pleť ani její schopnosti mu nebyly dosti dobré. Opět dívku, která byla stále mladá a krásná, ale přitom nyní už její rozdíly od ostatních lidí nebyly přitažlivé, ale spíše z ní šel chlad. To proto, že aby dívka nemusela dýchat, přestalo jí bít srdce, její pokožka nepříjemně zchladla. Všechno to udělala kvůli němu, ale on nyní odešel. Nevěděla, proč jsou lidé tak krutí, proč nepřijmou rozdílné. Vždyť ona se mu jen chtěla zalíbit! Když se vrátil ke své bývalé lásce, lásce lidské, dívka začala oplývat zlobou, tou, jež ovládá všechny lidi - byla na světě mezi nimi již příliš dlouho. V noci díky její rychlosti pronikla do domu těch dvou. Její zármutek se proměnil ve vteřině v nenávist, když je spolu uviděla. Spali. Její zloba narostla tak, že oba zabila a pak jim vysála krev, tu životodárnou tekutinu. Stala se zrůdou. Jen co si uvědomila svůj čin, začala být hrozně zoufalá. Rozbrečela se. Nechápala, jak něco tak odporného mohla udělat, jak mohla zabít dva nevinné lidi. A tak šla za svým bratrem, Ohněm.
"Bratře, Ohni!" vzlykala dívka, "prosím, zbav mě mého trápení," řekla smutně div se při těch slovech nezhroutila.
"Sestro, nebudu tě přemlouvat, dám ti největší a nejvzácnější dar, tuto moc nemá nikdo z nás, dám ti dar, podívat se do očí smrti, pokud vyjdeš na slunce za dne, spálí tě a tak skončí tvé utrpení," řekl Oheň. Dívka dar přijala. Další ráno, se dívala z okna na slunce, jak pomalu vychází. Chtěla zemřít, potrestat se, nechtěla dále žít a tak vystoupila do sluneční záře. Slunce jí omámilo, jeho teplé paprsky byly nyní ještě teplejší, nepříjemné, horké, až ze slunce štípaly oči. Dívka smutně přijala trest, který si sama vybrala a pak už se pomalu ztrácela v sluneční záři.
"Sbohem!" zavolala a pak se navždy ztratila z povrchu Země. Tak skončil život pátého elementu, život bolestivé lásky.
V domě se něco pohnulo. Mrtvý muž se opět probral k životu. Ovšem už nebyl jako dříve. Jeho pokožka byla bílá, oči rudé, silný a rychlý, takový, jako ta, jež mu tento život dopřála. Vedle něj, ležela jeho mrtvá láska. Bez špetky citu z ní vypil zbylé kapky krve a pak, když slunce zašlo, vydal se na lov, aby zabíjel. Nebyl takový, jako jeho stvořitelka, on chtěl být zrůda. Nebyl bohem, nebyl elementem... byl jen člověkem, kterému se dostálo příliš mnoho moci.