Victoriina Pomsta

Pomstím tě, Jamesi - Část druhá: Victoriina pomsta

Upozornění: Povídka je odvozena od příběhů "Miluji tě, ale...", tedy příběhů s Twlight tématikou.

Lidé jsou tak hloupí...

Sledovala jsem ji. Mnoho nocí. Mnoho měsíců. Nakonec to byla léta... za tu dobu jsem spatřila smrt desítek upírů. Ale dělala jsem to pro něj. Slíbila jsem to. A pak jsem konečně přišla na způsob...

Ona svou proměnu neovládá. Stane se z ní to hnusné zvíře vždy po setmění. Uvědomila jsem si po dlouhém pátrání. Doteď jsem na to nepřišla, vždy jsem jí viděla jen chvílemi, myslela jsem, že loví v noci proto, že tehdy lovíme my. Ale to nebyla pravda. Viděla jsem jí, viděla jsem, že jen co zapadlo slunce, ona se proměnila. A tehdy jsem přišla na plán, jak jí dostat.

Znala jsem je. Ji a jejího manžela, který měl být na jídelníčku mého Jamese. Věděla jsem, kde kdy budou. Věděla jsem, jak ji dostat. Mohla jsem to udělat sama, ale to by nebylo dostačující. Nemohla zemřít jen ona. Nebylo by to dost, za to, co udělala. A tak jsem si počkala na jejího manžílka. Šel jako vždy, načas. Stačilo si počkat, šel mi přímo do rány.

"Dobrý den," usmála jsem se na toho chlapa mile. Otočil se na mě a udiveně si mě prohlížel, pousmála jsem se ještě více a zkontrolovala okolí. Ticho, klid.

"Dobrý den, madam. My se odněkud známe?" zeptal se, což jsem mu oplatila vroucným úsměvem a zatáhla jej do stínu temné uličky. Jeho pohled se změnil na údiv a následně na zděšení. Pochopil. Tlukot jeho srdce byl zrychlený.

"Co chcete?" zeptal se a nasucho polkl. Jeho děs byl téměř hmatatelný, nad čímž jsem se musela ještě více usmát.

"Řekněme, že je jaksi proti pravidlům, aby lidé věděli o naší existenci," začala jsem brblat blbosti, tedy pravidla, které si vymysleli praštění obyvatelé Volterry. "... takže jistě chápete, že vás musím zabít," dodala jsem po chvíli nudného mluvení, načež jsem sledovala perfektní představení jeho strachu. Ten hlupák byl bílý jako stěna a vypadal, že dříve než já jej zabije infarkt a tak jsem se rozhodla jej přestat tolik trápit. "Ale můžu udělat výjimku," usmála jsem se mile, "když mi prokážete službu," dodala jsem.

"J-Jak-Jakou službu?" dostal ze sebe a já měla co dělat, abych se nezačala hlasitě smát tomu, jak je ten chlap vyděšený. Pak jsem si uvědomila proč, vždyť já jej celou dobu držela několik centimetrů nad zemí. Pustila jsem jej tedy a on se složil jako domeček z karet, takže jsem musela kašlem zamaskovat další příval smíchu.

 "Zavolejte vaší manželce, potřebuji s ní mluvit," usmála jsem se mile. On se postavil, avšak váhal. Protočila jsem oči. "Dobře, vysvětlím vám to jinak..." zasmála jsem se děsivě a opět jej chytila pod krkem, načež jsem ho nechala klopýtnout dozadu. "... zavolej jí, nebo se modli, ať je tvůj konec rychlý." Moje slova jej vyděsila, a když jsem jej pustila, sáhl po mobilu a začal volat. Musela jsem se usmát. Jak jednoduché. Lidé jsou tak vypočítaví.

"Miláčku, to jsem já." Jen co ty slova vyslovil, vzala jsem mu mobil a otočila jsem se na druhou stranu. Nemohl mě ohrozit a nemohl mi utéct, takže mi to bylo jedno.

"Naše poslední setkání nebylo zrovna nejideálnější, co takhle to zkusit znovu?" zeptala jsem se do mobilu s výsměšným úšklebkem.

"Kdo jste?" zeptala se ta žena.

"Tady pokládám otázky já," řekla jsem děsivým tónem. "Mám vašeho muže, lovkyně. Jestli jej chcete ještě vidět, sejdeme se dnes v pravé poledne v malé uličce, naproti restauraci Gigant. Přijďte sama, nebo jej zabiji," nadiktovala jsem si podmínky. "Pokud nepřijdete, je mrtvý. Pokud někoho přivedete, jste všichni mrtví," dodala jsem sladkým hlasem, "na viděnou." Vypnula jsem telefon a hodila jej o stěnu uličky, kde se roztříštil.

Odbilo pravé poledne, když jsem slyšela její kroky.

"Přesně včas," pousmála jsem se, "od našeho minulého setkání už uběhly roky."

"Kde je můj muž?" zeptala se pevně, ač já jsem věděla, že nemá žádnou šanci.

"Otázky pokládám já," upozornila jsem na tu skutečnost a nechala toho chudáka se vynořit ze stínu a žduchla jej, aby spadl, načež se rozplácl jako placka na zemi. Lovkyně přiběhla blíž, načež jsem jí zastoupila cestu ven, ale ona upírala oči na něj.

"Jsi v pořádku?" zeptala se jej starostlivě, když mu pomáhala se postavit.

"Jak dojemné," zasmála jsem se, "ale já tě teď mám v šachu, lovkyně. No, nejsi zase tak chytrá, jak jsem si myslela," roztáhla jsem svůj úsměv a moje ostré zuby se zaleskly v poledním slunci. Má kůže krásně jiskřila, teď když se slunce dostalo i zde, do obyčejně temné uličky. Věděla jsem, že už mě nemůže zastavit, ale ona se o to hodlala pokusit. Srdce jí bilo rychleji, než je zdrávo. Upírala na mě své oči, které před chvílí měla jen pro svého manžela.

Miláčku, teď vykonám tvou pomstu! Pomyslela jsem si a usmála se sladce. Přišla jsem k ní blíže, neměla šanci. Stála. Vyčkávala. Snad doufala, že nějak zachrání sebe, nebo toho svého hlupáka. Její krev voněla krásně, lahodně. Ovšem já věděla jak to je, její krev by byla to poslední, co bych ochutnala. Ona mezitím našla nějakou provizorní dřevěnou zbraň. Byl to jakýsi ulomený klacek, poměrně ostrý.

"Ale, dej to pryč, snad si nemyslíš, že mě tímhle zastrašíš," zasmála jsem se, ale ta potvora mě bodla ostrou částí klacku do boku. "Ty potvoro!" zavrčela jsem a vytáhla protivný kus dřeva z mého boku, načež jsem rudé oči upřela přímo na ní. Couvla. "Zemřeš, nezachráníš už nikoho, vůbec nikoho a na tvé hrdinské skutky si nikdy nikdo nevzpomene," řekla jsem jedovatě a jednoduše jí odhodila ke stěně. Ve chvíli, kdy dopadla do dalších ostrých klacků, to zakřupalo a uličkou se rozvinula lákavá vůně její krve. Za chvíli nebylo po jejím tepu ani památky, ale jeden život tady stále byl. Otočila jsem se na toho chudáka a usmála se.

 "Byl jsi mi nápomocen, ale jak jsem řekla, kdyby se o tobě dozvěděli Volturiovi, byl by z toho problém," zamumlala jsem, ač mi jejich pravidla byla dokonale ukradená. Musela jsem se napít, když jsem měla takový hlad z toho, jak se uličkou linula ta nádherná vůně jedovaté krve jeho milované. Naklonila jsem se k jeho krku a pošeptala: "Děkuji za pomoc. Tady je tvá odměna." Zabořila jsem své ostré zuby do jeho krku a pila, dokud v něm nezbyla ani kapka krve. Pak jsem se odtáhla a elegantně zmizela do noci, odhodlaná se ujistit, že z jejich rodu nikdo nepřežije...

... a Lovci ještě hloupější