TA 28/052

Tajný Agent 28/052 od Ronnie

Rychle mířím směrem ke dveřím. Jsem naštvaná. Slyším za sebou kroky. Ne, prosím, jen ať neudělá nějakou blbost. Kroky se nebezpečně rychle blíží. Chci být pryč! Pryč z tohoto světa chaosu, kterému nerozumím. Chytá mě za ruku.

Otáčím se k němu. Cítím, jak mi stoupá do tváří horko a do krve se vpouští adrenalin. Zprvu pomalu, postupně se jeho přítok zvětšuje. Napřahuju ruku. Chci mu dát pěstí. Alespoň jednou v životě se k tomu odhodlat. Nestihnu to.

Chytí i mou druhou ruku. Zkroutí mi ji za záda. Trochu moc prudce mě namáčkne na zeď. Respektive na roh. Kousnu se do jazyka. Chutnám svou krev.  Z ruky, která je za zády, šlehla bolest. Výkřik zanikl. V jeho ústech.

To nedokáže pochopit, že mu nemůžu věřit?  Dolehne k nám vzdálené zaklení. Jeho polibek je prudký. Neodporuju. K ničemu by to nevedlo. Uvědomuje si to. Přestává být tak naléhavý. Dá se říci, že je téměř něžný. Dosáhl svého. Nyní si jen užívá.

Snižuje se jeho tlak na mě, a zeď za mnou. Pravou ruku mi stále pevně svírá nad hlavou. Do levé, poraněné ruky začíná proudit krev. Ostrá bolest se pomocí nervů přenáší do mozku. Svítí kontrolka. Přes hustou mlhu, jež by se dala krájet, tvořenou polibkem, se však neprobojovává snadno.

Jazyky se proplétají. Rty zpomalují. Zastavují se. Líný tanec ustává. Uhnu. Rty stahuji k sobě. Pochopil. Stále se o mě opírá. Rty se oddálí. Rozpojím víčka. Pohlédnu do těch jeho úžasných očí. Čokoládově hnědá se setkává s modrošedou zimní oblohou. Znovu se přibližuje.

Jsem zamotaná v síti. Chycená v hluboké pasti. Odmítám zvednout nohu a šlápnout na žebřík, který by mě z ní dostal. Špičky našich nosů se dotýkají. Nic víc. Jen se topím v té modré. Topím se a odhazuji záchranný kruh.

Jeho tělo se posunulo, byť jen o pár milimetrů. Chrupavky se promáčkly. Jsem to já, kdo se pohnul, aby se mohly rty setkat. Dotýkají se. Ne polibkem, je to jen letmý dotek rtů. Ještě stále vlhkých. Elektrizujících. Stále působí oční kontakt. Vyčkávání je mučivé. Jsem to tedy zase já, kdo oddělí dolní ret od horního. Je to však jeho ruka, která mě hladí na rameni.

Stejná ruka mě chytá za bradu a lehce jí táhne dolů. A je to také jeho dech pronikající mi do plic. Jeho jazyk, znovu se dotýkající toho mého. Krátké, něžné setkání. Nic víc. Chvíli se ještě dotýkají naše rty. Konec.

Odpojuje se ode mě. Pouští mou ruku. O krok ustupuje. Odlepuji se od stěny. Chyba. Nad zápěstím to ostře škube. Zlomenina. U mě nic neobvyklého. Jak by mohlo, u někoho, kdo je TA 28/052.

β-read: Veronixika