Konečně jsem si našla chvíli. Chvíli, kdy jsem byla nepozorovaná. Chvíli klidu. Zaběhla jsem do pokoje, který už nepatřil jen mě, ale i mé nové sestře a rychle odtamtud vzala deník, přičemž jsem si jej odnesla, abych si mohla něco napsat v klidu. Bylo toho hodně, co jsem potřebovala zaznamenat.

 Nuda v temném hradě uprostřed temného lesa byla nesnesitelná. Prázdniny jsou čisté Zlo! To bylo jediné, co mě na tuto situaci napadalo, usmála jsem se tedy na upozornění nad dveřmi mého pokoje a vstoupila dovnitř. Bez rozmýšlení jsem se vydala k nejmenší skřínce barvy noci. Otevřela jsem

 Nazlobeně jsem přehodila nohu přes druhou a sledovala jsem rudé závěsy, přes které pronikaly paprsky světla. Na neviditelný signál jsem se nadlidskou rychlostí vyšvihla z pohovky a zamířila po rudém schodišti do pokoje, kde jsem se opět dala do psaní.