Útěk

 <<< Kapitola I

Propojené - Start of the Story - Kapitola druhá

Veronica se rozhodla utéct z Tampy. Jaké bude mít toto rozhodnutí následky? 

Další den ráno se mi podařilo vstát velice brzy – taktéž jsem moc nespala, spíše jsem se jen převalovala při představě, jak si pro mě jde zástup temných postav v černých pláštích a s kápěmi zahalujícími jim obličej, pohledem na zmučenou tvář mého jinak dokonalého otce a vzpomínek na matku a to, jak mi byla vzata podobnou temně zahalenou stvůrou, jíž byla čarodějka Temnoty, Zita.

Zavolala jsem Kate, své nejlepší kamarádce, čímž jsem jí vzbudila, avšak potřebovala jsem s ní mluvit – potřebovala jsem se rozloučit. A tak jsem jí řekla, že se za dvě hodiny sejdeme v kavárně. A tam jsem taktéž po snídani vyrazila ve své upíří podobě.

"Ahoj, Verčo," pozdravila mě Kate, jen co jsem dorazila na místo a já jí s předstíraným úsměvem pozdravila taktéž. Avšak dříve než, jsem se odhodlala mluvit, začala mluvit ona. Začala tím, jak jí nějaký kluk pozval na rande, což mě bylo věčně vzdálené a pokračovala všechno o tom, co se stalo cestou sem, když jela autobusem. Vážně jsem jí moc nevnímala a spíše se soustředila na to, jak se s ní mám rozloučit a zda tohle byl dobrý nápad. "... a cestou jsem viděla nějakou divnou žensko co měla na sobě černý hábit a vypadalo to, jako by právě přišla z maškarního, nebo co...," pokračovala Katka dále, avšak já se zasekla na místě.

"Jakže ta žena vypadala?" zeptala jsem se jí s tím, že jsem se snažila vypadat co nejvíce lhostejně jako doposud.

"Taková malá, viděla jsem jí jen chvíli, měla blond, možná velice světle hnědé vlasy stažené v culíku," odpověděla tedy Katka s tím, že se chystala pokračovat ve vyprávění toho, co mě už vůbec nezajímalo.

"Jane," řekla jsem automaticky, bohužel však nahlas.

"Jaká Jane?" zeptala se mě Kate s tím, že upřímně nechápala, o čem to hovořím.

"Ale nic," mávla jsem nad tím rukou a snažila se něco vymyslet, avšak Katka už se nevyptávala a raději mluvila dále.

Hledá mě, brzy přijde i tady. Musím rychle pryč! Musím najít někoho, kdo mi pomůže! Přemýšlela jsem o plánu na záchranu sebe sama a taktéž otce, avšak nenapadl mě nikdo, kdo by mi mohl pomoci. Nikdo na světě není tak mocný, aby se postavil Volturi.

"Verčo," vtrhla mě do přítomnosti zase Kate a já si uvědomila, že už chvíli nemluví, jen mě sleduje. "Nejspíše se už neuvidíme, viď?" zeptala se mě, když si mě pořádně prohlédla a já opravdu nechápala, jak to může vědět. Řekla jsem něco? Naznačila jsem něco? Jak? Ohrozí jí to? Ne... nemohla jsem nic říct bez mého vědomí. Má jen silnou intuici. Rozhodla jsem se všechno připsat náhodě a nějaké velice zvláštní síle.

"Proč si myslíš?" musela jsem se i tak zeptat, přičemž jsem se snažila neznít příliš vážně.

"No... bude to znít divně, ale... mám takový pocit, že dneska odcházíš. Je ten pocit správný?" zeptala se mě a sledovala mé oči, které měly barvu tekutého zlata.

"Ano, bohužel ano. A nezastavíš mě. Neptej se na důvod, je to nebezpečné," odpověděla jsem jí po pravdě, protože při posledním shledání jsem jí nechtěla lhát.

"Napíšeš?" zeptala se s nadějí v hlase.

"Možná," kývla jsem a doufala, že to bude možné a já opravdu budu moci dát najevo, že jsem stále na živu.

"Tak tedy sbohem... budeš mi chybět, Ver," objala mě Kate a po tváři se jí rozkutálely slzy.

"Taky mi budeš chybět, jsi ta nejlepší kamarádka na světě," rozloučila jsem se snažíc se znít trochu povzbudivě. Avšak kdybych byla zrovna člověkem, tak bych brečela společně s ní, ale já člověk nebyla... a proto jsem musela zmizet, rozloučila jsem se ještě s mým rodným městečkem s tím, že jsem se před cestou proměnila v čarodějku, abych nebyla povědomou a zamířila do Jaksonvillu, doufajíc, že se po mé pachové stopě vydají až s menším zpožděním, abych měla možnost utéci co nejdále v podobě čarodějky a tak všechny informovala o tom, že jsem opustila město, ale mohla pak změnit svou podobu a tak je zmást. 

Kapitola III >>>