Zranitelná

 <<< Kapitola II

Propojené - Start of the Story - Kapitola třetí

Tentokrát spíše "zeměpisná" kapitolka... Veronica cestuje po Americe. Kam její kroky povedou? A byl vůbec dobrý nápad utíkat? 

Po pár dnech chůze po světě, jsem svého rozhodnutí začala litovat. Bylo sice nebezpečné zůstat v domovském městě, ale tohle je šílené! Pomyslela jsem si. Jsem ten nejlehčí cíl na světě! Povzdechla jsem si v duchu a zatoužila jsem po tom, aby mě otec už dávno proměnil. Teď mě už, ale nikdo nepromění. Můj otec už také nejspíš nežije, nebo spíše neexistuje, protože srdce mu netluče už kolem tří set let. Zato to moje ano, tlouklo a za to jsem byla poprvé v životě nešťastná. Ne! Můj otec je naživu. Nezabili jej, pokud... pokud z něj nedostali všechny potřebné informace, což oni dokážou bez problémů. Ach ne... Tak jsem si přála neztratit své skvělé schopnosti, že jsem kvůli mé sobeckosti ztratila otce a brzy ztratím i život. Proč jsem byla jen tak hloupá a naivní?! Povzdechla jsem si opět.

Už jsem byla unavená a dávno jsem přestala počítat nachozené kilometry. Najednou jsem vyšla z lesa a uviděla velkou bránu s nápisem: Vítejte v Jaksonvillu! Zvládla jsem to!Už jsem dost daleko od Tampy, abych se mohla přeměnit. Pomyslela jsem si štěstím bez sebe. A tak jsem se vrátila na okraj lesa, před čímž jsem však ještě chvíli chodila po městě, aby zde šel cítit můj pach, alespoň trochu, abych je zmátla. A proměnila jsem se, což mi připadalo jako osvobození. Žízeň byla však ukrutná, do Jaksonvillu jsem takto nemohla a tak bylo jasné rozhodnutí si něco ulovit.

Nikdy předtím jsem nelovila ani lidi, ani zvířata a vůbec jsem nevěděla jak na to, ale jen co jsem ucítila prvního lesního čtyřnohého tvora, už ze mě byla šelma a já se o nic nemusela starat. Chuť nebyla nic moc, ale zahnalo to, alespoň zčásti, mou žízeň a tak jsem se převlékla a vydala do města.

Vydala jsem se skrz městské uličky, až jsem našla pěkný hotel, ve kterém jsem se rozhodla ubytovat. Protože jsem měla falešné doklady – které jsem nalezla ve složce s penězi, nejspíše jako další otcovu pojistku – a byla jsem dost vysoká, mohla jsem se vydávat za dospělou a nikomu to nepřišlo divné. Celý další den jsem strávila v hotelu, mohla jsem se přeměnit v čarodějku, protože zde se upíři určitě nevyskytují, je tu na ně moc světla a tak jsem se připravovala na další cestu. Rozhodla jsem se, že dále pocestuji do Charlestonu a nakonec snad dorazím až do Kanady, kde není takový počet lidí. A tak jsem se další den brzy ráno, vypravila jako upírka na další cestu. Ve městě jsem zjistila, že jsem už na cestě skoro měsíc, což mě velice udivilo, ale bylo mi to jedno. Mám ještě dost času. Ale na co? Proč se tu trmácím místo toho, abych šla pomstít svého otce? Ptala jsem se sama sebe. Věděla jsem ovšem, že proti Jane nemám šanci, určitě by ji netrvalo mě zabít ani pět minut.

Jak jsem však později s radostí zjistila, stihla jsem to do Charlestonu z Jaksonvillu pouze za deset dní – upíří rychlost se mi začínala líbit. V Charlestonu jsem nechtěla zůstat dlouho, jen do té doby dokud si neodpočinu a nenaplánuji co dále. Vždyť jsem běžela skoro celých deset dní v kuse, teda někdy jsem se zastavila, abych si zalovila, ale jinak jsem pořád běžela.

Když jsem se dívala na mapu, zjistila jsem, že nejsem o moc blíž k vytouženému cíli a tak jsem se rozhodla, že poběžím do Norfolku, což mi bude trvat, počítám tak dva, tři týdny a pak nasednu na loď a pojedu do Portlandu odkud je to do Kanady kousek.

A tak jsem další den, přímo vystřelila z Charlestonu a běžela maximální rychlostí do Norfolku, běh mě vůbec neunavoval, i když jsem běžela dnem i nocí. Byla to docela výhoda a tak se mi můj "upírský" život začínal líbit a já opět zalitovala toho, že jsem se tak moc držela své magické podstaty. Protože i když jsem nyní utíkala před jistou smrtí, byla jsem šťastná a svobodná. Nemohla jsem uvěřit, že jsem kdysi nechtěla být upírem, ani za cenu vlastního života, dnes bych to brala a ještě bych upírovi, který by mě proměnil, poděkovala. Ovšem nikdo takový, kdo by mě proměnil, už neexistuje. Můj otec se neživil lidskou krví, ale pouze tou zvířecí a dokonce mu ani krev lidí nevadila, i přesto by to pro něj bylo těžké, nezabít mě, vlastní dceru! Nikdo jiný, tohle nedokáže... zůstanu navždy na hraně propasti... až do své smrti, která se bleskově blíží, budu rozpolcená... nepatřím k žádné rase... nemám nikoho...

Kapitola IV >>>