Nákupní horečka

Serpens Heres - Dcera Lva - Kapitola první

První kapitolka... ale odteď již budu přidávat pouze v případě, že uvidím zájem, třeba v komentářích.

<<< Prolog

Lily Potterová věděla, že toto ráno by pro ní mělo být skvělé, bylo totiž jasné, že kdyby byla jakýkoli jiný jedenáctiletý kouzelník na světě, tak by skvělé bylo – nebo si to, alespoň myslela. Brzy ráno totiž vstávala jen proto, že měla vyrazit se svou babičkou Ginny na Příčnou ulici. Samozřejmě by se tam taktéž těšila, kdyby to neznamenalo, že se blíží první září a pro každého jiného by bylo skvělou správou to, že se již blíží její odjezd do Školy čar a kouzel v Bradavicích. A proč se tam zrovna tato mladá dáma tolik netěšila? Všichni z její rodiny o nichž věděla, patřili do jedné jediné koleje v této škole – do Nebelvíru. Její děda Harry býval ten, kdož porazil Pána Zla, jehož jméno se ani v této době nevyslovuje. Její otec Albus byl jeden z nejuznávanějších bystrozorů. A od ní, od této dívky se již od jejího narození očekávalo, že bude pokračovat v jejich šlépějích. Moudrý klobouk by jí měl zařadit do Nebelvíru a ona by se měla stát tím, kdož bude všechny ochraňovat a dá i svůj život vsázku, pokud to bude nutné. Přesně takhle si představovala dle chování okolí jejich představu o své budoucnosti. A nejspíše v tom měla i pravdu.

Ona však věděla i něco jiného. Věděla, že u ní by to mělo být jinak. Někde na vyšší úrovni vědomí si byla jistá, že jí velice inteligentní Moudrý klobouk, jenž má schopnosti nitrozpytců, zařadí tam, kam opravdu patří – a to nebude v koleji jejich slavných předků. Ovšem doufala, že by to s ní mohlo být stejně jako s jejím dědečkem, že by mu mohla říci, že chce do Nebelvíru a on by jí snad vyslyšel. Vždyť by to měla mít v krvi, ne? Ale... sama tato dívka, ač mladá, si nebyla jistá, zda chce klobouk přemlouvat. Znamenalo to totiž, že by od ní očekávali to samé, co od jejího dědečka – chtěli by, aby bránila své přátele i při ohrožení vlastní kůže a srovnávali by její činy s jeho.

A to si nepřála. Už tak nikdy nemohly její činy nic znamenat, ve stínu rodiny. A kdyby od ní všichni očekávali chování hodné jejího dědy? Kdyby je mohla překvapovat jen negativně? Ne, to by nezvládla.

"Dědečku, co jen mám dělat?" zasyčela tiše. Hadí jazyk již dlouho nepoužila – od doby, co její dědeček zemřel, když jí bylo teprve sedm let. Nechtěla, aby kdokoli jiný věděl, že tu schopnost má. Znamenalo to příliš mnoho. Ona si toho byla vědoma. Její děda měl tu schopnost kvůli své jizvě, nebo se tak alespoň předpokládalo. Neměla by se na ní přenést. Pokud by to nebylo jinak. Alespoň v to se pouze domnívala. Vlastně nějakým způsobem se snažila zatajit všechny příznaky magie, které se u ní kdy objevily – ne vždy úplně úspěšně, ale schopnost mluvit hadím jazykem se u ní objevila až v době, kdy její děda onemocněl. Najednou sebou mladá dívka trhla, když zaslechla hlas své babičky.

"Můžeme vyrazit?" zeptala se Lily babička s úsměvem na rtech. Téměř všechen čas trávila právě s babičkou, protože rodiče na ni neměli téměř nikdy čas – otec byl neustále zaneprázdněn a její matka, když byla zrovna doma, hlídala její bratry. Ač se Ginny Potterová usmívala, Lily viděla její smutek. Oběma jim chyběl dědeček Lily, i když byla pravda, že Ginny s ním po tom, co onemocněl, mluvit nemohla – tehdy totiž začal mluvit pouze hadím jazykem.

 "Ano, babičko," odpověděla Lily a vydala se za babičkou ven z domu. Rodina Lily nebydlela daleko od Děravého kotle, což pro ně bylo rozhodně příjemné, protože ani jedné z nich se moc nechtělo zdržovat na ulicích plných mudlů, kteří se po nich otáčeli či si mumlali něco o hrozném vkusu a podivných bláznech.

"Tak co, Lily, už se těšíš, až budeš mít svou první hůlku?" zeptala se babička Lily, které to okamžitě zvedlo náladu. Jak jen mohla při celém tom jejím utápění-se v tom, jak na ní budou lidé pohlížet, když se nedostane do Nebelvíru, zapomenout na klady! A ano, pro Lily byla jedním z největších kladů nástupu do Bradavic hůlka, protože mohla začít kouzlit jako každý jiný – samozřejmě, dokázala už teď pár věcí i bez ní, ale hůlka pro ni znamenala nové možnosti magie. Tím nejdůležitějším – co nesouviselo s hůlkou – však bylo to, že tím ukončila své trápení na mudlovské škole. Její otec jí totiž donutil chodit mezi ostatní mudlovské děti, aby se nepohybovala jen mezi lidmi, kteří znali jejího dědečka, jakožto jednoho z nejslavnějších kouzelníků – což byl klad – ale taktéž těmi, kteří jí nikdy nemohli úplně pochopit a věděli, že není jako oni – což byl velký zápor. Děti ve škole se jí štítily, dokázala totiž neobyčejné věci a děti si to dokázaly uvědomit daleko lépe než dospělí. Rodiče Lily však stejně nikdy nepochopili – nejspíše taktéž proto, že si mysleli, že takhle je to nejlepší a sami mezi mudly normálně nežili. Lily si opět vzpomněla na dědečka, který jí v tomhle pochopit dokázal, ale zemřel příliš brzy a pak se cítila, jako by neměla nikoho.

"Moc, babičko," odpověděla dívka mile s úsměvem na tváři, přičemž se snažila zapomenout na své problémy. Připadala si, jako téměř dospělá, ne jako jedenáctiletá čarodějka, která má právě začít navštěvovat Bradavice a uvědomila si, že se asi takhle musel cítit její dědeček, když poznal svůj velký úděl. Avšak tato myšlenka jí rozhodně neuklidnila – bála se, že skončí stejně, jako nucený "hrdina" již od svých jedenácti let. Na druhou stranu jí samozřejmě okolní důvěra v její schopnosti – které navíc nikdy neukázala v plné síle – nepřipadala tak špatná, ale kdyby to vše neměla předurčeno a to, že se bude snažit být skvělá by něco znamenalo – nejen splněnou povinnost – bylo by to pro ní rozhodně příjemnější. Lily chtěla být svým způsobem výjimečná, jako každý. Avšak ne kvůli otci, dědovi či prababičce, která za svého syna obětovala život. Avšak už jen proto, že nesla jméno své prababičky jí hrozně vadilo. Nechápala, proč jí museli pojmenovat zrovna Lily, jako by to, že je Potterová nestačilo. Její jméno jí jednoduše vadilo, vlastně úplně jí štvalo už od jejího dětství.

Ovšem to už vešli do děravého kotle, kde Lily slušně pozdravila všechny přítomné, kteří je obě taktéž velice nadšeně zdravili, a babička s několika kouzelníky prohodila pár slov, než zmizely za dveřmi do – na první pohled slepé – uličky. Malá Lily pečlivě sledovala to, jak babička poklepala hůlkou na cihly, a pak s úsměvem následovala babičku i do vzniklého průchodu na Příčnou ulici.

Lily s Ginny tuto ulici navštívily již několikrát a tak se dívka rozhodla zamířit přesně tam, kde jí to nejvíce lákalo – samozřejmě pro hůlku. A protože jí babička celkem dobře znala, taktéž to odtušila a šla za ní až před obchod, přičemž jí vyprávěla, jak si kdysi dávno šla sama pro svou první hůlku.

 "Lily, co kdyby sis zašla pro hůlku sama, abych ti zatím mohla zajít pro nějaké učebnice, abychom to měly rychleji hotovo?" zeptala se vnučky, která netušila, zda se více obává toho, že Lily si bude vybírat pořádně dlouho či některá z nesprávných hůlek vyhodí obchod do povětří. V každém případě, dívce to tak moc nevadilo a tak přikývla a zamířila do obchodu.

Zvonek zacinkal, doprovázejíc její kroky do malého krámku. Všude kolem Lily se nacházely drobné krabičky naskládané až po vrcholek obchůdku. Lily přišlo opravdu zvláštní taktéž to, jak dlouho Ollivanderovi zůstávají u tradice výroby hůlek – jí samotné se nelíbilo, že měla v očích ostatních předurčen svůj osud a tito lidé jej měli určený už mnoho století. To pro ni bylo nepřestavitelné.

 "Dobré odpoledne," pozdravil ji hlas postaršího muže, právě se vynořujícího zpoza regálů plných krabiček.

 "Dobré odpoledne," odvětila mile dívka, ač jsem si kouzelníka prohlížela s jakousi nedůvěrou v pohledu.

"Potterová... říkal jsem si, kdy se tady objeví naše slavná dědička," zamumlal a Lily si uvědomila, že musel znát její rodiče. Přece jen, byla poměrně podobná své matce, takže se ani nebylo čemu moc divit, protože sama věděla, že Ollivanderovi měli vždy zvláštní sklony k pamatování všech, kteří u nich zakoupili svou hůlku. Lily tedy jen přikývla a pouze zpola vnímala informace ohledně toho, jaké hůlky mým rodičům tento kouzelník prodal. Měla pocit, že se svou pamětí moc vytahuje – nebo se prostě jen potřebuje trochu více vypovídat, kdykoli k němu zase jednou za čas někdo zabrousí.

 "Takže... jakou rukou hodláte s hůlkou zacházet?" probrala ji však otázka ze zamyšlení.

"Pravou," odpověděla tedy jednoduše a sledovala pana Ollivandera, jak vytahuje krejčovský metr, který se okamžitě začal sám hýbat a přeměřoval ji. Nebylo ji zrovna milé to, že se kolem ní obtáčel, ale rozhodla se metr nevnímat a raději svou pozornost zaměřila na Ollivandera, který již procházel mezi regály.

 "Tak, to by stačilo," informoval snad samotný metr výrobce hůlek, čímž jej zastavil a metr se svezl k podlaze. Ollivander pak podal Lily první hůlku. "Jednoduše ji vezměte a mávněte s ní," poradil ji a Lily jej poslechla, avšak muž jí raději rychle vyndal hůlku z ruky. "Tak tahle to nebude..." zamumlal a podal jí další, ovšem opět nic.

Lily po chvíli začala mít pocit, že tady opravdu stráví pár hodin a její předpoklad se tedy nemýlil. Na její poměry již vyzkoušela opravdu dosti hůlek a žádná se pro ní ne a ne rozhodnout.

 "Řeknu vám, jste náročná zákaznice, slečno... stejně jako váš děd." Druhou větu Ollivander spíše zamumlal pro sebe, avšak Lily ji i tak zaslechla. V očích se jí zle zalesklo, protože toto opravdu nesnášela. A nepotřebovala to snášet dříve, než jí v Bradavicích představí při slavnostním zařazování. Měla dědečka ráda, ale nechtěla, aby jí soudili dle jeho. Měla pocit, že lidé si myslí, že když znali jejího dědečka – či o něm slyšeli – tak automaticky znají i ji. Protože přesně takhle se většina z nich chovala. Ovšem Lily to považovala za hloupost.

Ollivander se však najednou rozzářil a vydal se pro další hůlku, vlastně spíše to vypadalo, že by reagoval na myšlenky Lily, až dívka začala mít obavu, že ovládá nitrofyt. Nakonec však přece jen usoudila, že něco takového není zrovna pravděpodobné, a i kdyby, tak to neznamená, že by si o ní někdo musel myslet něco špatného.

 "Zkuste tuto... Hlohové dřevo s jádrem blány z dračího srdce, čtrnáct palců dlouhá a málo ohebná," informoval prodejce, když jí vkládal hůlku do ruky. Dívka ihned pocítila příjemné teplo, které se začalo rozlévat v jejích prstech. A proto neváhala, když s jí mávnula. Očka malé Lily se pak rozzářila. Ve vzduchu se třepotala sprška modrých, stříbrných a fialových jiskřiček, jakoby tančily. "Výborně," zatleskal pan Ollivander a schoval hůlku zpět do krabice, načež jí zabalil do balícího papíru a dal Lily, která mu zaplatila oněch sedm zlatých galeonů a s hůlkou se vydala ven z obchodu, vyhledávajíc pohledem svou babičku.

 "Lily!" zavolal na ní známý hlas s davu kouzelníků a tak přicupitala až k babičce, která již nesla hromadu knih, které zakoupila. "Stihla jsem ti nakoupit všechny učebnice, teď zajdeme pro hábit, ano?" zeptala se Ginny své vnučky a ta jí s přikývnutím následovala do dalšího obchodu, přičemž jí za chůze stihla shrnout, jak probíhalo vybírání hůlky. Ač myšlenky na to, že nechce být srovnávána s dědou a podezdření, že je Ollivander nitrozpytec raději vynechala.

Ovšem po vstupu do šíleného obchodu plného hábitů si Lily ihned odchytila jedna z dam, které zde špendlily hábity na studenty i dospělé osoby, jak si všimla při zběžném rozhlídnutí-se. Přitom však žena stále něco mumlala a jednoduše to vypadalo, že se nevyžvanila už minimálně polovinu století. Jen občas Lily kývla, když se jí zeptala na nějakou jednoduchou otázku, ale jinak její hlas vpouštěla jedním uchem tam a druhým ven... jen se obávala, že odsud půjde probodána a své starosti jasně vyjádřila útrpným výrazem, který zaměřila na svou babičku, která se však na ní jen povzbudivě usmála.

Nakonec to však přece jen zvládla a kráčela z obchodu i s několika černými hábity, čapkou, pláštěm a rukavicemi z dračí kůže. "Babi, ještě nám chybí kotlík, lahvičky, dalekohled, váhy a přísady do lektvarů," informovala babičku, když si prohlédla pergamen se seznamem věcí, který jí přišel společně s dopisem z Bradavic před jejími jedenáctými narozeninami.

"Dobře... takže bychom si měly pospíšit, ať to všechno dneska stihneme nakoupit," usmála se Ginny a jako první zamířila do nějakého starého krámku, který tu musel stát, už když byla ona sama ve věku Lily – a velice starý kouzelník za pultem by tomu taktéž odpovídal.

"Dobrý den," pozdravila zdvořile s milým úsměvem na tváři Lily. "Jedu poprvé do Bradavic a potřebovala bych...," začala, ale kouzelník ji zarazil.

"Dobré odpoledne, mladá dámo... jistě, všechno se tady dá sehnat," informoval je a brzy tedy Lily měla i všechny pomůcky, tedy až na ty přísady do lektvarů, pro které se šlo následně do čehosi jako lékarna.

V té to páchlo opravdu nevábně, avšak i tak to tam bylo více než zajímavé. Ginny zamířila ihned k pultu s tím, že vysvětlovala, co všechno budu potřebovat za přísady a Lily si prohlížela ty nejpodivnější věci, které kdy viděla – kromě sušených bylin, kořínků, prášků či per, zubů a drápů tam taktéž byly soudky se zvláštním slizem, rohy jednorožce či švabí oči, které ji však připadaly dosti... nechutně. Ovšem než si to všechno stihla pořádně prohlédnout, už musela následovat babičku zase ven, ač čerstvý vzduch byl něco, co jí rozhodně po zápachu zkažených vajec z lékárny prospělo.

"Babi, koupíš mi nějaké zvíře?" zeptala se zvědavě a udělala na babičku psí očka. Samozřejmě, Lily byla vychytralá a věděla, že i kdyby stará paní nechtěla, tak pohledu malého roztomilého andílka nešlo jen tak něco odepřít. A proto vyrazily do jednoho z početných "zverimexů" na Příčné ulici. Lily nechtěla totiž sovu, kterou by koupila jistě z daleko většího výběru ve specializovaném sovím krámku.

Nemohla spustit oči z tolika zvířat, které zde byly... od ropuch, krys, koček a sov až po zvířata jako byli jedovatí hadi a ještěři. Lily měla chuť zaběhnout k teráriím hadů, avšak věděla, že by pak měla ještě větší nutkání zkusit s některým z nich promluvit – a stále si stála za tím, že nechce, aby kdokoli věděl o jejich schopnostech, a to ani babička Ginny, kterou jinak měla moc ráda.

Nakonec si tedy z obchodu nesla šedočernou kočku s jasnýma zelenýma očima. Ginny se zpočátku vůbec nezamlouvalo, že by takovou kočku měla mít zrovna její vnučka. A bylo jasné i to, že kočce se babička Lily taktéž nezamlouvala – ihned po ní vystartovala drápky. Avšak Lily našla v jejích očkách a velice divoké povaze zalíbení. A kočka očividně byla s Lily taktéž spokojené, protože se jí prozatím podrápat nepokusila. V zájmu obecné bezpečnosti se však i tato kočička nesla v pevním proutěném košíku, který taktéž nakoupily.

 "Jaké jí dáš jméno?" zeptala se babička, nedůvěřivě sledujíc košík. Kdyby se Lily ta kočka na první pohled nezalíbila, jistě by jí nekoupila.

"Venena," řekla dívka s úsměvem jméno, které ji napadlo nejdříve, a doufala, že se kočičce líbit bude. Nevěděla vlastně, jak jí takové jméno napadlo, a babička se nad jejím výběrem trochu zarazila, než se opět usmála svým trochu smutným úsměvem a pokračovala v cestě, vzhledem k tomu, že bylo dostatečně pozdě na to, aby bylo vhodnější vyrazit raději rovnou domů...

Kapitola II >>>