Rudá lokomotiva

Serpens Heres - Dcera Lva - Kapitola druhá

<<< Kapitola I

"Lilien, tak pospěš, nebo zmeškáš vlak!" zazněl zezdola naléhavý hlas paní Potterové. Přísně vyhlížející žena ne nepodobná své dceři, měla krásné dlouhé jemně vlnité vlasy tmavě hnědé barvy a oříškové oči, kterými však dokázala budit dosti velký respekt nejen u své dcery a dvou neposlušných synů. Lily, stále zmateně pobíhajíc po svém pokoji, mezitím rychle vzala svou mohutnou kočku a schovala jí do košíku, kde jí dala ještě jakýsi míček na hraní, ovšem toho si kočka vůbec nevšímala – měla svou hrdost. Dívka tedy raději zavřela košík a rychle vyrazila i s kufrem a košíkem dolů za rodiči.

Pan Potter - o dosti příjemněji než jeho manželka vyhlížející muž s černými kadeřemi, které nevypadaly zrovna učesaně, protože trčely snad na všechny strany, a zelenýma jasnýma očima - pomohl své dceři naložit kufr do jejich rodinného vozu. O chvíli později již celá rodina vyjela směrem na nádraží King´s Cross. Vepředu v autě seděli pan a paní Potterová, přičemž vzadu se kromě tří dětí, z nichž se mladší kluci stále jen pošťuchovali, natěsnala i babička Ginny. Pan Potter totiž zastával názor, že prostornější dopravní prostředek nepotřebují, protože stejně cestují autem pouze občasně a tedy to pro ty vzácné chvíle přežijí. Naštěstí však cesta na nádraží netrvala tak dlouho.

Na nádraží dorazila rodina chvíli před tři čtvrtě na jedenáct – paní Potterová měla jednoduše tendence přehánět a stále někam spěchala. Celá rodina se tedy vydala na nástupiště, přičemž se zastavili mezi přepážkami devět a deset. Paní Potterová však musela odejít dříve, protože měla ještě něco důležitého na práci, což se samozřejmě Lily ani trochu nelíbilo, ač byla ráda, že jí matka odprovodila alespoň k přepážce, protože jinak s ní moc času nepobývala. Lily svou maminku objala a ta jí slíbila, že jí bude psát minimálně jednou týdně, avšak pak už musela vyrazit směrem na milovský vlak, který odjížděl z nedalekého nástupiště.

"Lily, půjdeš první, budeme hned za tebou," usmál se na ní otec povzbudivě a podal jí košík s Ven, která jej neměla příliš v lásce. Vypadalo to totiž, že si kočka oblíbila jen Lily a možná trochu i její matku. Dítě stisklo košík v pevném sevření a zhluboka se nadechlo. Lily se rozeběhla proti přepážce mezi nástupišti devět a deset a těsně před očekávaným nárazem, který se však samozřejmě nedostavil, stiskla pevně víčka. Rozhodně jí však běhání proti zdi nebylo zrovna pochuti, ač když otevřela oči, mohla jen žasnout.

Na nástupišti devět a tři čtvrtě ještě nikdy nebyla. Ovšem okouzlilo jí na první pohled. S úžasem si prohlédla zářivě rudou lokomotivu, která zahalovala poblíž postávající, oblaky páry. Bylo až zvláštní, že i v této době ještě něco takového jezdí po světě, ale v kouzelnickém světě očividně nebylo nic nemožné. Davy dospělých kouzelníků se svými ratolestmi i skupinky starších dětí či téměř dospělých studentů se míhali kolem a na nástupišti vládl čilý ruch.

Lily si ani neuvědomila, když se za ní objevil zbytek její rodiny. Ovšem čeho si hned všimla byla blondýnka s krátce střiženými vlasy a očima barvy horké čokolády, která se vrhla přímo k nim a jen co Lily stihla vyslovit pouhé: "Ahoj, Sue!" jí kamarádka stiskla v pevném objetí a ona upustila svůj košík, přičemž kočka v něm velice vztekle a hlasitě zaprskala.

"Ahoj Lily!" řekla s úsměvem příchozí dívka, když jí konečně pustila, aby se Lily mohla nadechnout. "Jé, ty máš kočku?" zeptala se a sledovala košík, který Vivien zvedla ze země a vytáhla z něj poměrně nabručeně vypadajícího mohutného chlupáče.

"Jo, jmenuje se Venena, ale říkám jí Ven," usmála se Lily, pohladila kočku, která všechny kolemjdoucí propalovala zlostným pohledem a pak jí schovala zpátky do košíku.

"Ahoj, Suzanne," vyrušila náhle jejich přivítání babička Ginny.

"Dobrý den, paní Potterová," odvětila s úsměvem Suzanne, když si uvědomila, že je tady i zbytek Potterovic rodiny a trochu se začervenala, že si jich všimla až teď. Lily se však trochu zamračila, když kamarádka vyslovila jméno její rodiny, protože jí připadalo, že to bylo až příliš nahlas. Naštěstí to však vypadalo, že nikdo příliš jejich společnost nevnímal – doufala, že by nikdo z Bradavic moc nemusel vědět o tom, kdo je zač, což by pro ni byly ideální podmínky. "Půjdu už do vlaku, Lily... ať najdeme nějaké dobré místo v kupé, a nemusíme hledat volná místa na poslední chvíli," usmála se Sue na Lily a pak se vydala zpět k rodině, aby si vzala kufr a klec s trochu nadprůměrně velkým Kalousem ušatým.

"Dobře," stačila jí na to ještě kývnout Lily a pak se otočila k rodině, se kterou se rozloučila a všechny objala. "Ne, že budete moc zlobit rodiče!" upozornila ještě Harryho a Paula, své mladší bratry, u kterých bylo jisto, že i přes ubezpečení, že nic nevyvedou, stejně budou dělat lumpárny jen, co nasedne do vlaku. Pak si vzala svůj kufr i s košíkem a načež se vydala k vagónu, přičemž jí k vlaku ještě rodina doprovodila.

Otec jí pomohl vytáhnout kufr do vlaku a pak už Lily hledala kupé, ve kterém před chvílí zahlédla Suzanne. Po chvíli tedy už seděla naproti Sue. "Těšíš se?" zeptala se pak kamarádky s úsměvem na tváři a vyhlédla z okénka vlaku.

"Jasně, bude to skvělý rok!" zářila Sue, ač Lily nebyla tak nadšena, protože jí stále trápila otázka kolejí a zařazování. Myslela si, že rodiče rozhodně nebudou mít radost, pokud by se nedostala do Nebelvíru, jako všichni z její rodiny. Ale zároveň si jako Nebelvířan nepřipadala – nepřipadala si jako někdo, kdo by se měl stát hrdinou, ani jako odvážná a chrabrá duše. Ovšem pokusila se to vytěsnit z hlavy, tyhle její aktuálně největší obavy, které jí poslední noci nedaly možnost v klidu spát.

"Weasleyovi!" vyrušila po chvíli Suzanne Lily z přemýšlení, načež obě vykoukly z okna vlaku, když Sue ukazovala na rusovlasou skupinu. Obě dívky vesele zamávaly na pozdrav a dostalo se jim stejné odpovědi od rozjařených dvojčat a úsměvu od jejich rodičů. Lily si uvědomila, že letos jich v Bradavicích bude už celkem dosti – do prvního ročníku totiž přibyly teď ona a Sue společně s dvojčaty, Sam jel podruhé a Zachary počtvrté. "Pojďte, máme tady pro vás místo!" zavolala pak Suzanne na chlapce a ti se vydali směrem k vagónu C, ve kterém dívky seděly. Avšak pak se Sue zarazila, když se otočila na Lily. "Doufám, že jsi nechtěla raději pozvat Samuela?" zeptala se, protože Lily nevypadala zrovna dvakrát nadšeně. Samozřejmě to však nebylo kvůli dvojčatům, ale spíše kvůli tomu, že do hlavy se jí vetřely znovu myšlenky na zařazování.

"Ne, rozhodně ne!" vyhrkla Lily, možná až příliš rychle. "Jen mě překvapilo, že s námi nebude sedět tvůj bratr," nahodila pak raději, aby zamaskovala tu zběsilou reakci a vůbec její chování dnes. Sue to očividně stačilo a tak to dále neřešila. V každém případě, i Lily věděla, že Weasleyovic kluci jsou lepší společnost než nemotorný Zach či nafoukaný Sam – Samuel Potter, její bratranec byl totiž jeden z těch, kteří byli pro Nebelvír jako ušiti, bohužel však i se svou hrdostí, která hraničila velice úzce s nafoukaností. Lily mohla jen doufat, že žádný z jejích bratrů nebude takový jako její bratranec, ač byla pravda, že Samuel si alespoň dokázal užívat popularitu svého jména.

"Zachary má svou patru jezevců," řekla Sue bez toho, aby to vykazovalo jakékoliv emoce, ač Lily tušila, že by Suzanne byla daleko raději, kdyby jí od sebe bratr neodstrkoval. Ovšem na tyhle myšlenky již nebyl čas, když se s trhnutím otevřely dveře kupé, ve kterém dívky seděly.

"Ahoj holky!" Přicupitali totiž již oba pihatí zrzci a - nechávajíc v klidu kufry na podlaze - si sedli každý na jedno sedadlo – vzhledem k tomu, že obě dívky seděly u oken, aby mohly sledovat dění venku, musel si Matt sednout vedle Sue a John vedle Lily – ač Lily si nebyla stoprocentně jistá, který z nich je který, protože až otravná podobnost byla u Weasleyových očividně věčná. "Od kdy máš sovu, Lupinová?" zeptal se pak jeden z nich – nejspíše John.

"Táta mi jí koupil ve Velkoprodejně Mžourov, nevěřil, že tam ten obchod stále stojí. A je to Kalous a jmenuje se Asio," vysvětlila Sue.

"Myslím, že na Příčné všechny obchody stojí už pár set let," zamumlal Matt a John jej musel doplnit: "Jo, vždyť to tam vypadá stále stejně," dodal tedy, avšak to už bylo slyšet pískání a zepředu se začalo valit ještě více kouře a tak jsme se všichni natiskli na okno. Dveře do vlaku se zavřely za posledními opozdilci.

Na nádraží stále stály všechny naše rodiny – můj otec s bratry a babičkou, Samuelův otec, rodiče Suzanne a část Weasleyových. Zběsile jsme mávali tak dlouho, dokud nám rodiče nezmizeli z dohledu a až poté jsme se posadili na svá místa. Vlak vyjížděl na volné prostranství plné luk a vzdálených lesů v krásné pohodové krajině.

"Takže, copak máte v plánu kluci?" zeptala se Sue jako první, protože tušila, že aby dvojčata neměla nic vymyšleno, to by bylo hodně zvláštní – popřípadě by to znamenalo, že hodlají vymýšlet plány na lumpárny v Bradavicích.

"My?" zeptali se oba najednou velice zaskočeně. "Nic," řekl jeden "Vůbec nic nechystáme," potvrdil druhý z kluků, ale obě dívky moc dobře věděly, že těm dvěma se věřit v tom, že nic nechystají, nedá a Sue měla co dělat, aby při kývání na znamení toho, že jim věří, nevypukla smíchy, proto to ani jedna z nich nepotvrdila slovně.

Vypadalo to, že co se týče sladkostí, mají Weasleyovic kluci lepší sluch než netopýři, protože ihned jak se objevil vozíček ve vagónu C, kde seděli, se hrnuli k nebohé paní s výběrem cukrovinek. Kluci si samozřejmě vybrali zrovna Dooblovu nafukovací gumu a hromadu Bertíkových fazolek tisíckrát jinak – klasika nikdy neomrzí. Lily si pak ještě koupila několik čokoládových žabek a lékořicových hůlek, načež se i se Sue – která si sehnala taktéž dosti velkou zásobu cukroví – vydaly zpět do kupé, kde se již kluci vrhli na sladkosti.

Bertíkovy fazolky však mnohdy nekončily jen v ústech dvojčat, ale taktéž se brzy fazolky proměnily ve velice nebezpečnou válečnou zbraň, když začaly lítat vzduchem. Naštěstí si kluci přesedli k sobě, takže je ve většině případů stříleli pouze na sebe navzájem.

"Jen doufám, že až jim z toho bude špatně, tak mě nepozvrací," zasmála se Lily když se Sue sledovaly počínání dvojčat, které je však ujistily, že jim špatně určitě nebude. A dle všeho opravdu měli žaludek dosti silný na to, aby odzkoušeli i některé velice podezřelé příchutě. To Lily ani Sue se do fazolek neměly, takže každá se vrhla na jiný typ svačinky – u Sue to byly dýňové paštičky, protože měla poměrně hlad a Lily se zabavila se žabkami, protože čokoláda jí většinou pomáhala proti nervozitě. Přičemž kartu od čokoládové žabky hodila rovnou klukům, vzhledem k tomu, že je sama nesbírala.

Kapitola III >>>