Barva budoucnosti

Serpens Heres - Dcera Lva - Kapitola třetí

<<< Kapitola II

"Harry Potter," pronesli oba kluci najednou, když si prohlíželi kartu, která u nich přistála. Lily se zamračila, načež jí byla karta nacpána před oči. Na kartě byl totiž její dědeček, jakožto mladý hrdina. Chňapla po kartě, avšak dvojčata si jí vzali k sobě. "Harry Potter, jenž vystudoval v koleji Nebelvír na Škole čar a kouzel v Bradavicích, jakožto chlapec, který přežil smrtící kletbu. V roce 1994 se stal vítězem Turnaje tří kouzelníků a již za doby svého studia aktivně bojoval proti Pánu Zla, kterého definitivně porazil v roce 1998...," předčítali kluci, načež jim však Lily vztekle vyrvala kartu z ruky a vyhodila jí z otevřeného okna vlaku, čímž si vysloužila zmatený pohled od Sue a uražený od dvojčat.

Po chvíli si však i sama uvědomila, že to možná trochu přehnala. Ale opravdu nepotřebovala teď to, aby jí připomínali zrovna její úžasné předky, kteří zachránili svět před zkázou a kdo-ví-co ještě a hlavně... patřili do Nebelvíru, jako správní hrdinové a nebáli se pro to obětovat život. Cítila se dosti nepříjemně, ale omlouvat se nehodlala. Vyšla trochu více rázným krokem z kupé, protože potřebovala být na chvíli sama – nebo spíše nebýt mezi Weasleyovými.

Samota jí však dopřána nebyla. "Lily, je ti něco?" zeptala se totiž tiše Suzanne, která Lily po chvíli následovala ven z kupé – kde už však očividně dvojčata úplně zapomněla na to, že se něco děje a pokračovali ve fazolkové válce, takže fazolky byly úplně všude. Sue vypadala opravdu lítostivě, když pohlédla na Lily, která netušila, co jí to popadlo a taktéž nevěděla, co si počne dále.

"Jsem v pohodě," odpověděla, ač šlo poznat, že to není pravda, i když se snažila nahodit co nejupřímnější úsměv.

Ale Sue se jí donutila, aby se jí podívala do očí a pohledem jí vyzvala k tomu, aby jí to vyžvanila, protože to jednoduše z ní dostane, ať Lily chce či ne. "Mám jen trochu strach ze zařazování," řekla nakonec Lily pod nátlakem menší část pravdy.

"Lily, neříkej mi...," začala Suzanne, ale pak si to rozmyslela, protože si uvědomila, že Lily nelže. Kdyby lhala, poznala by to. "Nemáš mít proč obavy, Lily," změnila pak větu, kterou chtěla říci a usmála se na kamarádku povzbudivě. "Máš tady mě, a dvojčata, a Samuela... a když bych vlepila pořádnou facku Zacharymu, možná by se taktéž probral," snažila se to Sue proměnit v žert a Lily začalo být přes všechno celkem dobře, ač věděla, že pokud se nedostane do Nebelvíru, s pomocnou rukou Weasleyových nebude možno stoprocentně počítat, stejně jako s jejím bratrancem. Věřila nyní však, že Suzanne při ní bude stát, ať se stane cokoli.

"Děkuji, Sue." Lily svou kamarádku objala a setřela si slzy, které jí nechtěně utekly zpoza víček, a když se odtáhla, vytáhnula Suzanne ještě jednu žabku s jasným údělem, který se vyplnil - čokoládové stvoření vyskočilo a dopadlo přímo na obličej Lily, která se musela v tu chvíli chtě-nechtě rozesmát.

Když se vrátily do kupé, byly už obě veselé a tak se s úsměvem vrhly na lékořicové hůlky, které tady ještě zůstaly, ač o hovor se starala výhradně dvojčata. Rozhodně jim však už po cestě dále smutno nebylo a ani nuda se v třetím kupé vagónu C neobjevila. A ještě než dvojčata stihla uskutečnit všechna svá divadelní představení s Bertíkovými fazolkami, začal vlak zpomalovat, až úplně zastavil a studenti se začali hrnout z kupé a následně z vlaku na nádraží. Ano, právě dorazili na místo...

Studený vlhký večerní vánek rozčechral studentům vlasy a mnoho z nich se otřepalo zimou, když vystoupili z vlaku, kde bývalo krásně teplo. Lily Potterová se držela své kamarádky Suzanne Lupinové a přímo k nim mířili taktéž dva stejně staří chlapci – Matthias a John Weasleyovi. Ovšem než k nim stačili dorazit, šuškání studentů v tichu pod noční oblohou přerušil hlas muže, který však byl velký jednou tolik než normální chlap a možná i pětkrát širší. Měl plnovous a dlouhé vlasy, které spolu splývaly a na již starém muži šly výrazně spatřit šediny.

"Prváci! Všichni prváci sem!" Volal hlasem jako hrom, stojíc jen kousek od skupinky dvou dívek a dvou chlapců, kteří právě k prvňáčkům patřili a tak se skupina kolem něj rozšiřovala, když přicházeli i další nováčci.

"On tady ještě je?" zeptala se Lily své nejlepší kamarádky. Ač ani jedna z nich nikdy obra neviděla, obě tušily, kdo to je – Hagrid, místní klíčník a šafář, který zde však byl už za doby, kdy jejich prarodiče chodili do této školy, ať se to může zdát, jak chce zvláštní – v kouzelnickém světě bylo přec vše zvláštní. Sue však jen pokrčila rameny, ač po Bradavicích se jistě netoulá mnoho poloobřích zaměstnanců školy.

"No tak, všechny za mnou – eště je to nějakej prvák?" zeptal se Hagrid prohlížejíc si skupinku jedenáctiletých dívek a chlapců. "Dávejte pozor na cestu! Všechny prváci za mnou!" zvolal znovu a vydal se po nějaké těžko viditelné cestě, protože již padla tma a dětem na cestu svítily jen hvězdy, měsíc a šafářova lucerna. Všechny děti, které jely do Bradavic poprvé, se vydaly za ním po úzké pěšince, která se svažovala dolů. Všude kolem nich byla však taková tma, že nejspíše museli jít nějakým hustým porostem. Někteří studenti si tiše povídali, někteří ale naopak vypadali poměrně vyděšeně. Lily nebyla zrovna jedna z těch nejodvážnějších, ale strach na sobě nedávala znát. Sue se držela Lily a nebylo jasné, zda se bojí či ne, v každém případě, se jednoduše přizpůsobovala své nejlepší kamarádce. Zato dvojčata vedly nějaký velice zajímavý rozhovor, o plánech na kousky, které budou moci provádět ve škole. Nakonec Hagrid všechny informoval o tom, že už za chvíli budou na místě.

A opravdu, za zatáčkou se skupina dostala na břeh velkého černého jezera, na jehož hladině se pohupovalo množství člunů a za jezerem se na vrcholu vysoké hory – a to i z této dálky vysoké – tyčil obrovský hrad s velkým množstvím věží. Vypadalo to tady však opravdu krásně – přímo nádherně, kouzelně.

"Do každýho člunu jen čtyry," zabručel Hagrid, když ukazoval na loďky u břehu. Lily, Sue a dvojčata nasedli společně a sledovali i ostatní, jak se seskupují do čtveřic a nasedají do lodiček. Samotný Hagrid měl loďku pouze pro sebe, čemuž se však nikdo divit nemohl. "Nastoupili už všichni?" zeptal se a prohlédl si flotilu lodiček. "Takže – JEDEM!" Rozkázal samotným loďkám, které samovolně vyrazily vpřed a klouzaly po jezeře, hladkém jako sklo. Najednou celá skupina mlčela. Dokonce i dvojčata.  Všichni upírali své zraky na stále se přibližující útes, nad kterým se tyčil hrad, jenž působil stále více a více monumentální. "Sehnout hlavy!" nakázal náhle Hagrid a všichni studenti se sehnuli, aby loďky mohly proplout poblíž útesů clonou z břečťanu, který tady taktéž musel být již velice dlouhou dobu. Za ní se však nacházel poměrně široký otvor, který vedl do velice temného tunelu, ve kterém nebylo vidět téměř na vlastní špičku nosu. Vypadalo to, že vodní cesta směřuje přímo pod hrad.

Loďky nakonec dorazily do svého cíle, jímž byl podzemní přístav. Studenti se vyškrábali na břeh plný různých kamínků a následovali i nadále Hagrida, jehož lampa byla jediným osvětlením jejich cesty. Vyšplhali tedy strmou pěšinou ve skalách až k trávníku pod hradem a následně vystoupali až k mohutné dubové vstupní bráně.

Když poloobr zaklepal na bránu, ta se otevřela a za ní stála poměrně přísně vypadající téměř padesátiletá žena s dlouhými, téměř bílými vlasy do půli zad. "Tak to jsou ty prváci, paní profesorko," řekl hromotluk a profesorka si všechny prohlédla a její přísnost zmizela, když se na všechny mile usmála.

"Děkuji ti, Hagride," řekla jemným hlasem. "Teď už si je vezmu na starosti," dodala pak a Hagrid odkráčel do vstupní síně, která byla opravdu velkou místností osvětlenou planoucími pochodněmi. Měla vysoký strop a do vyšších pater směřovalo velkolepé mramorové schodiště. "Vítám vás v Bradavicích, jsem profesorka Scamanderová, prosím následujte mě," pronesla směrem ke skupině studentů, kteří se do jednoho nenechali dvakrát pobízet a následovali profesorku do vstupní síně, načež se za nimi brána zavřela. Za dveřmi, poblíž kterých nyní stáli, šlo slyšet mnoho hlasů, protože starší studenti již byli v Síni. Všichni nováčci však byli poměrně neklidní, když se k nim opět profesorka otočila s proslovem.

"Za chvíli začne slavnostní zahájení školního roku, ale než usednete na svá místa ve Velké síni, kam vás za chvíli dovedu, každého z vás zařadí moudrý klobouk do některé koleje. Jedná se o velice důležitou věc, protože kolej bude vaším domovem po celou dobu, kterou zde strávíte. Se spolužáky z koleje budete společně chodit na vyučování, spát v kolejních ložnicích a trávit volný čas v kolejních místnostech. Čtyři koleje naší školy se jmenují Havraspár, Mrzimor, Nebelvír a Zmijozel," vysvětlila. "Já jsem kolejní ředitelkou Havraspáru, avšak každá kolej má vlastní slavnou historii a ze všech vyšli vynikající kouzelníci a čarodějky. Za každý úspěch v Bradavicích získáte pro svou kolej body, za každý prohřešek o body přijdete. Kolej s nejvyšším počtem bodů získá na konci roku školní pohár, což je velká pocta. Doufám tedy, že každý z vás bude dělat své koleji čest, ať už se dostanete do kterékoliv z nich," usmála se profesorka a znovu si všechny studenty prohlédla.

Lily se sevřelo hrdlo. Bylo to tady. Musela se rychle rozhodnout. Zkusit klobouk přemluvit nebo to nechat vše jen na osudu? Ten klobouk je moudrý... nezařadí ji špatně. Tím si byla téměř jistá. Její celodenní drama však opět vyvstalo na povrch a zaujalo hlavní pozici v jejím myšlení. Neměla však dostatek času na to, aby se tím příliš zabývala. Profesorka totiž již po chvíli vyžadovala, aby se studenti seřadili a pak se už otevřely dveře s tím, že Lily se Suzanne si navzájem drtily ruce, když vstupovaly do místnosti.

Kapitola IV >>>