Spory barvy tyrkysu

Serpens Heres - Dcera Lva - Kapitola sedmá

<<< Kapitola VI

"Měla bys zajít za kolejní ředitelkou," opakovala už minimálně potřetí Suzanne Lupinová při pohledu na kamarádčin zdrcený výraz. Bylo jí dívky líto, avšak věděla, že sama zasáhnout nedokáže.

"Ona mě nesnáší," odporovala Lily, "navíc mi dosti jasně naznačila, že jsem v tom sama," zamumlala vztekle a už jí toto skvělé řešení, které její nejlepší kamarádka stále omývala, štvalo.

"Musí ti pomoci, je to přece tvoje kolejní!" trvala si na svém Sue. "Zajdu do sklepení klidně s tebou," navrhla s úsměvem, doufajíc, že tak Lily přesvědčí - bezúspěšně.

"Já tam nepůjdu, Sue! Ty to nechápeš, Zmijozelští si své spory řeší mezi sebou," zamračila se na Suzanne. "Stejně o tom nic nevíš!" prskla pak ze vzteku, který si jednoduše potřebovala na někom vybít - bohužel, nejblíže byla právě teď její nejlepší kamarádka.

"Tak proč mi něco neřekneš, Lily?" zeptala se Sue, patrně jí již taktéž docházela trpělivost. "Mohla bys mi říci přesně, co se stalo a pak bychom to nějak vyřešily," vydechla po chvíli posmutněle, ač stále se jí spíše zamlouval plán s tím, zajít za Parkinsonovou, která sic nebyla nijak zvláště milá, ale Sue doufala, že by mohla být spravedlivá alespoň ke studentům vlastní koleje - samotná Suzanne měla velice milou kolejní ředitelku, vzhledem k tomu, že je měla profesorka péče o kouzelné tvory.

"To je moje věc, stejně mi nepomůžeš," prskla Lily, ač nic takového by za normální situace nikdy neřekla. Prostě jen toho na ní začalo být moc a ona začala být hnusná na všechny kolem sebe - včetně Sue. Prudce vstala od stolu, proletěla dveřmi, kterými za sebou vztekle práskla. Nechtěla být taková, avšak měla hrozný vztek, ne na Sue, ale na sebe a hlavně na Nataly a její téměř všudypřítomný doprovod.

"Slečno Lupinová, vyřiďte prosím slečně Potterové, aby se naučila svůj vztek ovládat, tohle chování jí zde tolerováno nebude," ozval se těsně po prásknutí hlas knihovnice, která si Sue měřila ne zrovna přátelským pohledem. Sue raději přikývla a s tichou omluvou se zahleděla do pergamenů a knih, na které zatím ani nesáhla. Nebyla ani tak moc naštvaná, jako spíše smutná z toho, že se k ní Lily takhle chová, když jí Suzanne navíc chtěla pouze pomoci. Vždyť Sue nemohla za to, že nebyla jedním z Hadů a tedy nemohla vědět mnoho o tom, co se mezi zdmi v podhradí odehrávalo.

O nějakou dobu později Lilien Rebecca Potterová seděla v rohu Zmijozelské společenské místnosti. Zírala na zeleně zbarvený nábytek a v duchu nadávala. Lily toho všeho měla opravdu plné zuby, vztekle držela zatnuté pěsti, až jí začaly bolet, avšak bolest téměř nevnímala. K její náladě přispělo taktéž to, že měla před chvílí velice nepříjemné setkání s Nataly a Sandrou. Podařilo se jí je totiž potkat, když spěchala z knihovny do sklepení. Její jediné přání, bylo to, aby jim mohla všechno nějak oplatit - všechny ty posměšky, naschvály, urážky... Vlastně se tak moc zaměřovala jen na ty, kteří s ní očividně měli nějaký problém, a vymýšlela způsob - jakýkoli - jak by se jim pomstila, že si neuvědomovala ani to, že by se měla zaměřit spíše na hledání si nějakého spojence ze své koleje. A teď ztratila i podporu od Sue, její dosud jediné opravdové kamarádky v Bradavickém hradě.

Kolem dívky se procházela majestátní modrá Britská kočka, která svýma výraznýma oranžovýma očkama s úzkými zorničkami sledovala místnost. Když však kočka vyskočila majitelce do klína, pokračujíc v lísání-se, Lily se musela chtě-nechtě uvolnit a na tváři se jí objevil úsměv. "Veneno, musíme něco vymyslet," zamumlala po chvíli mlčení Lily, když kočku hladila po jemné srsti. "Sue nám nepomůže," zamumlala pak, avšak věděla, že se na kamarádku zlobí zbytečně - spory Zmijozelských většinou zůstávaly pouze mezi podzemními zdmi a tak jí Suzanne jednoduše pomoci nemohla - s tím Lily bohužel nepočítala, když při zařazovací slavnosti věřila, že to společně zvládnou, ať to dopadne jakkoli. Mohla být jen ráda, že aktuálně je v místnosti sama - ač ani to jí nebylo dopřáno na dlouhou dobu.

Ze schodů do společenské místnosti totiž scházel Zmijozel, který se nacházel v seznamu nejneoblíbenějších spolužáků Lily hned za Nataly a Andreou. Vysoký blonďák si však v první chvíli dívky sedící poblíž krbu, ve kterém stále hořel oheň, ani nevšiml. Jednoduše se vydal vpravo směrem do ložnic. Avšak Lily jeho přítomnost postřehla, stejně jako Venena, která jí elegantně seskočila z klína a mrskla ocasem. Klid způsobený přítomností její kočky byl ten tam a Lily měla opět chuť nadávat na celý nespravedlivý svět.

 "Copak Lvíče? Ztratila ses?" zeptal se mladý Malfoy s úšklebkem na tváři, když se vracel z ložnic a měl tedy Lily přímo před očima. Lily ta přezdívka štvala, zvláště proto, že jí tak začali říkat téměř všichni - Lvíče, které k nim v žádném případě nepatří. Lily měla všech Zmijozelských tak akorát dost - ač popravdě jí ublížili pouze někteří z nich, ostatní její přítomnost již přestali řešit - měla plné zuby i toho, že chtěla nedávat svým spolužákům důvod si jí všímat, protože se po prvním dni domnívala, že jí pak Nataly nechá na pokoji. Ovšem tato taktika nefungovala - ne u vnučky slavného Harryho Pottera. Což si měla však uvědomit dříve. Její plány jí jednoduše poslední dobou vůbec nevycházely - od chvíle, co nastoupila do Bradavického expresu.

"Vypadni, Malfoyi!" štěkla po něm plna vzteku, což však nepřispělo ani trochu k tomu, aby mohla být uznána jako Zmijozelka, ne zatoulané Lvíče - jednoduše se nedokázala ovládat tak dokonale, jako její spolužáci. Ovšem byla taktéž odhodlána si už nenechat nic líbit, ač pravda byla taková, že se tím postavila sama proti všem - což byl další znak toho, že vyrůstala v rodině Nebelvířanů. Opravdu začínala pochybovat o tom, že by kdy mohla mít něco společného se Zmijozely, kromě této pitomé místnosti, ve které se s nimi musela setkávat. Ač ještě před nedávnem ty společné znaky viděla.

"Ale, copak? Lvíčátko nám vytahuje drápky?" uchechtl se Malfoy a přišel o krok blíže. "Nerad ti kazím plány, Lvíče, ale já se odsud nehnu. Na rozdíl od někoho, tady totiž patřím, takže pokud odsud někdo vypadne, tak to budeš ty, Potterová!" Její příjmení vyslovil s opovržením, ale jinak zračila jeho tvář jen jemné pobavení.

Lily měla však opravdu plné zuby jeho arogantního chování. S agresí a popoháněná vztekem vyskočila na nohy, aniž by vlastně věděla, co chce dělat. Ač tušila, že to není nejlepší nápad, propalovala Malfoye pohledem, který by mohl metat blesky, kdyby to bylo možné. Nehodlala ustoupit. Mohla si pouze přát, aby její přání stačilo k tomu, aby jí Malfoy nechal na pokoji.

A k velkému údivu jí samotné, stačilo. Malfoy s sebou trhnul a na pár krátkých sekund se v jeho očích objevilo zděšení. Uhnul pohledem a spěšně vyšel z místnosti. Lily netušila, co jej donutilo odejít, v každém případě za to však byla ráda, ať to bylo cokoli. Zamrkala a pak se s úsměvem natáhla pro Venenu, která seděla dosud kousek od ní. Jako by se nic nestalo.

Ovšem po chvíli, kdy opadla ta podivná clona klidu, jí to začalo vrtat hlavou. Vlastně jí po tomhle incidentu celý den začal připomínat spíše velice zvláštní sen - on se jí opravdu zaleknul? Vždyť to nebylo možné, aby se někoho jako je ona leknul zrovna nejmladší z Malfoyovic klanu. Ovšem Lily si taktéž uvědomila jednu podstatnou věc, měla by se kvapně mazat omluvit Sue, protože to opravdu přepískla a teď byla odhodlaná vrátit se ke svému plánu se nenechat Zmijozely odstrkovat - a k tomu potřebovala alespoň psychickou podporu své kamarádky. A Sue přece jen nemohla za to, že jí určití Zmijozelští neměli v lásce. Jen mohla doufat, že Suzanne dostojí své povaze a koleji a ještě se nachází někde v knihovně.

Nemýlila se, po chvíli procházení knihovny totiž narazila na svou kamarádku téměř neviditelnou pod hromadou knih a pergamenů, píšíc si úkol do OPČM. "Sue?" upozornila na svou přítomnost opatrně. Dívka se však jen zamračila do hromady knih a pergamenů. "Sue, omlouvám se, nechtěla jsem být tak... kousavá," pousmála se Lily. "Jednoduše se toho na mě v poslední době sesypalo trochu moc, ač vím, že to není omluva za to, že jsem byla zlá," téměř to zašeptala, Suzanne to však stejně slyšela a konečně pozvedla oči od pergamenu, na který do té doby zuřivě čmárala. "Vážně mě to mrzí," dodala a posadila se na židli vedle kamarádky.

"Chtěla jsem ti jen pomoci, Lily," ozvalo se po chvíli nepříjemného ticha.

"Já vím." Lily sklopila pohled a najednou jí deska stolu začala připadat velice zajímavá. "Odpustíš mi?" zeptala se s nadějí v hlase.

"Ano," řekla Sue s povzdechem. "Ale musíš mi slíbit, že už mi budeš říkat všechno a pokusíš se občas poslouchat mé rady," upozornila jí však ještě.

"Slibuji, že se o to pokusím," řekla Lily, trochu veseleji a pak se jednoduše neudržela a kamarádku objala.

Po chvíli již bylo všechno zapomenuto a v knihovně seděly dvě veselé jedenáctileté dívčiny, z nichž jedna se snažila sepsat svůj úkol a druhá jí tento plán kazila stále novými tématy, které dle ní musely dívky probrat co nejdříve - avšak obě byly rády, že se opět usmířily. Avšak ani jedna z nich netušila, že se právě pustily do boje, ze kterého ani jedna nemůže vycouvat.

Kapitola VIII >>>