Veronixika...
... snílek, jehož mysl tvoří vlastní svět.
"Nevěřím v magii... já magií jsem!"
|
Příčná ulice
Serpens Heres - Dcera Hada - Kapitola první
Nataly Fergustonová se na tento den těšila tolik, že v noci téměř nespala a ráno vstala ihned za svítání, což bylo na ni něco velice neobvyklého. Vypadalo to na krásný slunečný den, který předpovídal i skvělou náladu. Pravda, když byla Nataly u své babičky, vždycky to znamenalo skvělý den - komu by se nechtělo strávit den v obrovském kouzelnickém sídle, nezakreslitelném do jakékoli mapy a o němž věděla jen její rodina? A vůbec, každá chvíle v sídle, které se nacházelo úplně mimo mudlovskou civilizaci byla skvělá.
Ovšem dnešek byl speciální i něčím jiným. Nejenže mohla Nataly strávit den poletováním na koštěti po rozsáhlých pozemcích sídla její babičky a provokovat portréty na stěnách hradu, dneska šlo o více. Čekala jí totiž výprava do Příčné ulice, jednoho z posledních ryze kouzelnických míst ve Velké Británii a to nebylo všechno! Právě dnes měla konečně dostat svou první hůlku. Ovšem to na ní čekalo až odpoledne takže nyní ještě byl čas využít rozsáhlých pozemků a pořádně se proletět.
"Dobré ráno," pozdravila po vstupu do jídelny babičku, která seděla na svém obvyklém místě v čele stolu a četla si Denního věštce, který psal jako vždy samé nezajímavé věci. Starší bruneta na dívku zaměřila pohled svých ledových očí a pousmála se, přičemž složila Denního věštce na stůl.
"Dobré ráno, Nataly," odpověděla s mírným úsměvem. "Psala jsi rodičům, kdy přijedou?" zeptala se.
"Poslala jsem s dopisem Trima, ale ještě se nevrátil," odpověděla Nataly a nabrala si na talíř vejce a opečený toustový chleba. Trim byla přezdívka pro jejího výra - Prince Trimora - kterého dostala k jedenáctým narozeninám. O chvíli později se s hlasitým "puf" objevila i malá domácí skřítka, uklonila se a pak svá velká světlá očka, která měla téměř barvu stříbrné mlhy ne nepodobné patronům, upřela na Nataly.
"Slečna si bude přát?" zeptala se uctivě a uhladila si svou bílou tógu.
"Jistě, dones mi čaj, nějaký ovocný," informovala skřítku a dále si jí již nevšímala, místo toho se začala věnovat své snídani. A skřítka byla brzy zpět a donesla i porcelánovou konvici s čajem a hrníček s erbem rodu - pentagramem v kruhu tvořeným tělem urobora. "Děkuji, Luno, můžeš se vrátit ke své práci," řekla Nataly jen tak mimochodem a skřítka se s další hlubokou úklonou a prásknutím přemístila zpět do kuchyně.
Po snídani se Nataly vydala zpět do svého pokoje, kde z police sundala naleštěné a pečlivě upravované koště - Nimbus 2030, které sic nebylo nejnovějším modelem, ale u Nataly se dalo očekávat, že ten dostane ve druhém ročníku, jen co se dostane do famfrpálového týmu. Svým místem tam si byla totiž téměř jista - již pouze málo mladých kouzelníků měli takové možnosti tréninku jako ona a navíc, dle všeho měla přirozený talent pro létání. Zkontrolovala stav koštěte a pak se vydala na zahradu.
Počasí bylo pro let opravdu perfektní a tak se bez delšího váhání posadila na koště a odrazila se nohama od země. Užívala si, jak jí jemný vánek začal čechrat vlasy, když vyletěla výše a pak obkroužila poměrně líně dům, než si pořádně přivykla na ten pocit, což však nebylo příliš těžké. Za chvíli se tedy již přitiskla k násadě koštěte a vrhla se daleko vyšším tempem vzhůru, kde těsně před ochranou bariérou zastavila a spustila se zase zběsile dolů, když v tom spatřila o kousek dále letět velkého bílo-béžového ptáka a tak se vydala své sově naproti.
Trimor vesele zahoukal a posadil se Nataly na rameno, načež složil svá obrovská křídla a zahleděl se očima, která měla každé jiný odstín, na dívku. Pravé oko majestátního výra totiž bylo spíše žlutooranžové, kdežto to levé bylo až do červenooranžova. Nataly se snesla na koštěti až před dveře sídla její babičky a teprve, když odložila koště, odvázala výrovi od nohy malý kousek pergamenu.
"Luno!" zavolala Nataly jen, co si přečetla dopis a skřítka se objevila téměř zároveň s voláním.
"Ano, slečno?" uklonila se drobná skřítka.
"Dones tohle babičce a dohlédni na to, abych měla už ve dvě všechny potřebné věci sbaleny," přikázala a podala útržek pergamenu skřítce, načež opět sáhla po koštěti a dříve, než se skřítka přemístila už byla opět ve vzduchu.
"Paní Melisso, váš syn a jeho paní již dorazili před bránu," oznámila Luna přesně v danou dobu, jen co se přemístila do salónku.
"Dobře," kývla hlavou Melissa. "Nataly, počkej tady," informovala ještě vnučku a vydala se ze salónku. Nataly si mezitím zkontrolovala své věci, zda má všechno a pak jen čekala, než se Melissa i s jejími rodiči vrátí, jak se stalo za chvíli.
"Přeji krásné odpoledne, matko, otče," pronesla předcvičeně neutrálně, ale pak se usmála a na otce spiklenecky mrkla.
"Ach, dcero, tak jak sis užila návštěvu u Melissy?" zeptala se Edith Fergustonová, černovlasá vysoká žena, která si i v rodinné atmosféře zachovávala svůj obvyklý arogantní postoj, ovšem na to byli již všichni přítomní zvyklí - krev Blacků se u Anthonyho ženy popřít nedala.
"Byla to příjemná návštěva," pousmála se Nataly a zvedla se od stolu, protože očekávala, že Edith se zde zdržovat nebude chtít - nebo spíše, že by Melissa svou snachu v domě příliš dlouho nestrpěla.
"Pak, děkuji, Melisso, že jsi nám jí pohlídala, nyní však již vyrazíme," promluvila opět Edith dle očekávání a tak se všichni tři vydali ke krbu v salónku, nabrali si trochu letaxu a jako první do zelených plamenů vstoupila Edith se slovy: "Příčná ulice" a Anhtony i Nataly se ještě chvíli zdrželi.
"Díky babi, bylo to skvělé... snad brzy zase přijdu," objala dívka babičku a pak si vzala zase svůj kufr a taktéž se vydala do zelených plamenů. "Příčná ulice!" zvolala a pak už jen cítila, jak se kolem ní míhají obrazy místností z krbů, kolem kterých cestovala dále, než jí krb téměř vyhodil v místnosti, kde spatřila taktéž svou matku, jak netrpělivě podupává nožkou. Rychle se tedy vydala z krbu, aby zde mohl vystoupit i její otec a pak se všichni tři vydali do ulice, která byla - jako ostatně téměř vždy - velice živá.
Nákupem začali u hábitů, Nataly to brala s úsměvem, vzhledem k tomu, že tak mohla mít alespoň to mučení brzy za sebou a dále ji už nemělo čekat nic nepříjemného, ovšem její otec se rozhodl pro taktický ústup před obtloustlou ženou, která si dle všeho neuvědomovala, že pusu může držet i zavřenou, pod záminkou, že raději zajde do Krucánků a kaňourů pro učebnice.
"Dobrý den drahoušku, ty určitě jdeš poprvé do Bradavic!" postarší čarodějka téměř zářila, když přicupitala k Nataly. "Tak to bude sada školních hábitů, čapka, rukavice z dračí kůže a samozřejmě plášť," mumlala si spíše pro sebe a pak na Nataly začala špendlit hábit. "V poslední době je tady hrozné vedro, to vám povím, ještě, že se nám zde podařilo zavést několik ochlazovacích kouzel, protože jinak bychom tady asi umřeli horkem," hovořila dále spíše sama pro sebe a když byla s hábitem hotova, začala s ukazováním čapek, jenž byly sic na pohled všechny stejné, ale výběrem Nataly zvládla strávit celých deset minut a u přezek na plášť raději tedy sáhla po první, kterou viděla a už hodlala zmizet z obchodu, než se jí ze zbytečných řečí té čarodějky rozskočí hlava. Edith si přitom v klidu prohlížela něco v zadní části obchodu a dceru přišla zachránit až ve chvíli, kdy už měla všechno vybráno.
Dalším místem, které tedy měli navštívit, byl krámek Ollivanderových, jenž zde - dle názoru Nataly - musel stát alespoň od dob dinosaurů, ovšem dle nápisu nad dveřmi - který byl již sotva čitelný - to zas tak vážné nebylo... vždyť to byli výrobci hůlek jen od roku 382 před Kristem. Nataly se posadila na jedinou židli v krámku a Edith pohledem svých tmavých očí pročesávala regály s útlými krabičkami, odkud se po chvíli vynořil muž, jemuž se při pohledu na nové zákazníky zajiskřilo v očích, a o chvíli později se kolem Nataly již omotal očarovaný krejčovský metr.
"Dobrý den, takže Fergustonovi, už jsem si říkal, kdy se zde objevíte," pozdravil a začal vytahovat různé krabičky z regálů, načež si je vyskládal na pult do úhledných komínků, a pak si vzal zpátky svůj metr, který se do té doby stále obmotával kolem Nataly. "Zkuste tuto," podal jí pak hůlku z hořejší krabičky a Nataly s ní mávla, načež se krabice se zbylými hůlkami, které pan Ollivander vyskládal na stůl, rozletěly do všech stran.
"Tuto raději ne." Nataly během chvíle hůlka z ruky zmizela a nahradila jí další. A tak se to ještě chvíli opakovalo, takže Ollivander se rozhodl nesnažit se vracet všechny krabice zpátky na jejich místa, protože to byl marný boj. Nakonec na chvíli zmizel a objevil se s další krabičkou, kterou otevřel a položil před Nataly. "Cypřišové dřevo, blána z dračího srdce, 13 palců dlouhá, málo ohebná a poměrně temperamentní," řekl a Nataly si všimla, jak pan Ollivander očekáváním na chvíli přestal dýchat, než se dotkla hůlky. Uchopila jí a mávla, načež z hůlky vytrysklo mnoho zelených a modrých jiskřiček, které se začaly třepetat vzduchem, jakoby tančily. V Ollivanderových očích šly vidět podobné jiskřičky radosti a byl div, že nezačal tleskat jako malé dítě, ovšem podobná radost se zjevila i v očích Nataly, když pozorovala jiskry, ovšem to přerušila svým hlasem Edith.
"Chováte se nenormálněji než obvykle, pane Ollivandere, copak je ta hůlka zač?" zeptala se totiž znenadání a s nadstandartní hladinou jízlivosti.
"Mno... říkal jsem, že je poměrně temperamentní. Ta hůlka totiž dosud kopla každého, kdo jí uchopil do ruky," vysvětlil pan Ollivander, jako by si tónu ženy nevšiml, a Nataly si hrdě prohlédla svou novou hůlku, která se jí zamlouvala čím dál více. Edith však jen zaplatila a pak vyvedla dceru ven z obchodu, protože ještě museli jít do lékárny, přičemž po cestě se k nim opět připojil Anthony, který již stihnul nakoupit a zmenšit veškeré potřebné učebnice.
Lékárna tedy byla posledním stanovištěm jejich dnešní nákupní výpravy. Všichni zamířili ihned k pultu, nad kterým viselo několik svazků bylin a na jehož okraji se nacházela velká skleněná láhev se švabíma očima. "Dcera jde poprvé do Bradavic a bude potřebovat sadu přísad do lektvarů," vysvětlil Anthony hned na úvod prodavači a ten dle všeho hned věděl, co má hledat - nejspíše taktéž proto, že prvňáčků tady bylo každý rok dosti a jen málokdo věděl, jakéže přísady má konkrétně koupit.
Nákupy tedy byly zvládnuty a celá rodina se vypravila do Děravého kotle, odkud se již letaxem dostali do malého domku na okraji Londýna, ve kterém již dlouhou dobu bydleli. Nataly ihned zmizela ve svém pokoji, aby zjistila, co vlastně si to přinesla za knížky a taktéž doufala, že si najde nějaké kouzlo, které by se mohla naučit při příští návštěvy sídla její babičky, protože na to, aby si mohla zkusit nějaká jednoduchá kouzla, rozhodně nemínila čekat až do začátku školního roku.