Nox Atra

Serpens Heres - Dcera Lva - Kapitola šestnáctá

Pozor! Při kapitole nedoporučuji konzumovat žádná jídla... nejspíše by nechutnala příliš chutně.

<<< Kapitola XV

"Koukněte, Lvíče se nám vrátilo, no není to nádhera?" začal ironicky Malfoy, jen co Lilien vešla do společenské místnosti Zmijozelské.

"Teď máš šanci," zasyčelo cosi s rukávu Lilien. Dívka si totiž s sebou nesla malého společníka, užovku schovanou v jejím rukávu nikdo nepostřehl. Lily chvíli váhala, ale pak si řekla, že to jednoho dne stejně přijít musí.

"Koukni, Malfoyi, co kdyby ses přestal chovat jako blbý Nebelvír a raději svůj problém vyřídil jako Had?" pronesla s podivnou sebejistotou, jakou vyhrabala kdo ví odkud. V každém případě to fungovalo. Malfoy několikrát zmateně zamrkal, ale pak si uvědomil, že se taktéž nemůže nechat ztrapnit.

"Jen abys nelitovalo, Lvíčátko," odpověděl jen.

"Cokoli, když mi přestaneš říkat Lvíče," odpověděla, ale už daleko méně sebejistě - očividně svou dávku již vypotřebovala, vzhledem k tomu, že byla v místnosti plné Zmijozelů ve které každý upíral oči aktuálně na ni a na Malfoye. A tak vykročila směrem k ložnicím s hlavou vztyčenou, ač vnitřnosti měla zauzlované, když byla k ostatním zády. Nakonec úlevně padla na svou postel a hlasitě vydechla.

"Nic moc, ale dle jejich reakce bych tipoval, že se lepšíte, slečno." Desappello zněl opět pobaveně, když vylezl Lilien z rukávu a začal ohlížet místnost, ve které se nacházel. "Zajímavé to místo," zamumlal pak.

"Ne, že tě někdo uvidí, jsou povoleny jen žáby, kočky či sovy... magického hada bych tady rozhodně přechovávat neměla," odpověděla Lilien syčivě. "Takže pokus se jim nedat záminku mě vyloučit," dodala pak a vytáhla z přepravky šedou britskou kočku s jasně zelenýma očima, která elegantně vyskočila na postel, posadila se a začala si čistit tlapku.

"Myslím, že od ní byste se mohla učit vystupování," podotkl Desappello s pohledem na Venenu a Lilien se podívala na kočku a následně se rozesmála.

"Děkuji za radu, Pello, ale myslím, že to nutné nebude."

Další den Lilien příliš do smíchu nebylo, vlastně od doby, co se vzbudila jí Desappello musel přemlouvat, aby vůbec šla na snídani. Lilien totiž tušila, co jí spolužáci vymyslí za trest - bylo to jednoduché už jen z důvodu, že to byli Zmijozelové, kteří netrucují ani tě nevyloučí ze společnosti, ale člověku všechny jeho skutky oplatí. A nejjednodušší způsob byl nějaký šikovný lektvar. Lepší variantou byly jedy, které se daly vyléčit jednoduše - ani by nemusela na ošetřovnu, protijedů na běžné jedy jí dala babička hned několik lahviček. Horší variantou byly pak lektvary, které dokážou úplně všechno - od bradavic na nose přes pár dní zvracení a k dalším život znepříjemňujícím účinkům.

 "Chcete vypadat jako zbabělec?" zeptal se Desappello už pořádně vztekle - Venena se raději odklidila mimo místnost.

"Myslím, že je lepší zbabělost než nějaký jed," odpověděla Lilien.

"Včera jste si zvolila, nemohou vám dát nic tak hrozného, to by nenamíchali," zasyčel Desappello nazpět. "A pud sebezáchovy je fajn, ale ne, když vám nic nehrozí," dodal pak.

Lilien se nakonec opatrně vydala z pokoje, jako by snad na ni na každém rohu mohlo vyskočit nějaké strašidlo - což o to, školní strašidlo tu stále otravovalo vzduch, ale Protivy se aktuálně příliš neobávala.  Na snídani se loudala tak, jak jen to bylo možné - dle jejího názoru však i tak cesta uběhla příliš rychle a netrpělivý Desappello, který měl dle všeho radost z toho, že se konečně bude něco dít, nebyl tentokráte žádnou podporou.

Posadila se na své místo na kraji stolu a pustila se do snídaně, ovšem pak jí z ní vyrušil Malfoy, který náhodou procházel kolem a zavadil o mísu s ovocem. Ač normálně by si toho vůbec nevšiml, dneska se dal svědomitě do sbírání ovoce, ovšem Lilien nemohlo uniknout to, jak z malé lahvičky kápnul pár kapek jakéhosi lektvaru do jejího poháru s dýňovou šťávou. Dle všeho, to sbírání ovoce bylo představení jen pro profesory. Když "dosbíral" jen se ušklíbl na Lilien a pak se vydal zas na své místo.

Fajn, co jsem si nadrobila, to si sním, teď už nemá cenu vycouvat... uvažovala Lilien a vzala si pohár, přičemž nenápadně nechala Desappella, aby si prohlédnul - nebo spíše očichal - tekutinu v něm.

"Dle všeho vás opravdu někdo zde nemá rád... tohle rozhodně nemíchali sami... ovšem nebojte se, vaše babička vám připravila i protilátku na tenhle lektvar, takže pokud dojdete do pokoje, tak by ten lektvar neměl mít možnost příliš vám ublížit," zasyčel tiše a informace o protijedu Lilien aktuálně vůbec neuklidnila, vzhledem k dřívějším slovům hada - takže něco pořádně odporného... Proč mi neřekl rovnou, co mi to udělá? Dle všeho bych to nerada slyšela, takže to bude něco opravdu nepříjemného, uvažovala Lilien a vůbec se jí její vlastní dedukce nelíbila. "Ukažte, že víte, co to je a zároveň vám to starosti nedělá," poradil ještě had, ovšem Lilien onen lektvar starosti opravdu dělal. Ovšem i tak se rozhodla uposlechnout Desappellovu radu, tedy poslouchat je do doby, než to bude nesnesitelné.

Ač se jí potily dlaně, když do rukou brala pohár, pokusila se tvářit poměrně neutrálně - to bylo její maximum. Přičichla k roztoku lektvaru a dýňové šťávy, která jí nyní připadala jako něco velice nechutného a pak vyhledala pohledem Malfoye, který jí nenápadně pozoroval - jako by očekával, že s panickým křikem vyběhne z místnosti. Usmála se a pozvedla pohár, jako by si na tu vzdálenost chtěla přiťuknout a následně po tichém nádechu se napila dýňové šťávy. Měla podivnou pachuť, kterou Lilien nedokázala identifikovat. Nakonec vypila celý pohár a při posledních doušcích začala tušit, jako co začíná chutnat ona tekutina - jako krev, odporná pachuť krve. Odložila pohár a donutila se usmát, ač měla dojem, že nejspíše za chvíli bude zvracet.

"Raději byste měla co nejklidněji opustit místnost, hlavně zachovejte klid - nedávejte jim, co chtějí," upozornil ji Desappello. Lilien pochopila, že lektvar právě začíná účinkovat. Dle všeho měl halucinogenní účinky, jelikož všechno jídlo na stole začalo vypadat opravdu nechutně - chleba začala porůstat jemná vrstva zelenobílé plísně a z jablka zrovna vylézal nechutný červ. Vstala, jak nejpomaleji a nejklidněji uměla, ač se jí třásly ruce, které si raději teď zastrčila do kapes. Bohužel zavadila pohledem o jednoho ze spolužáků, který téměř provokativně - jakoby přesně věděl, co Lilien vidí, i když nejspíše to pouze tušil - se zakousnul do něčeho, co nejspíše v realitě vypadalo jako poměrně chutný chlebíček, ovšem v očích Lilien byl téměř zelený chleba pokrytý plísní namazán zeleným slizem, na kterém se marně zmítalo několik živých brouků a housenek. Lilien se rychle otočila, a Desappello jí syknutím upozornil na to, že není dostatečně klidná - jemu se to řeklo, on se nemusel dívat na nejnechutnější jídlo století.

Lilien se donutila co nejklidněji vyjít z místnosti tak, aby to vypadalo, že prostě už nemá hlad - a ona opravdu hlad neměla, nejraději by teď veškerý obsah svého žaludku vyhodila rychle pryč a snad taktéž proto instinktivně zamířila na toaletu místo do pokoje. "Měla byste si vzít protijed, bude to čím dál horší," upozornil jí, ovšem ona jej nevnímala. Zavřela dveře, ale na klice zůstaly její otisky... rudé otisky krve. Vykřikla a uskočila zpátky načež se vrhla k vodovodnímu kohoutku, aby si umyla krvavou ruku, ovšem místo vody z kohoutku začali vypadávat žížaly, jenž se svíjely, než zase zmizely v kanálu. Lily začala couvat s děsem v očích.

"Je to jen vaše představa," uklidňoval jí Desappello, ovšem když Lilien pohlédla směrem k místu, kde by měl být její rukáv a pod ním onen had, spatřila jen potrhané a špinavé kusy hadrů a pod nimi rozkládající-se maso. Opět vykřikla.

"Okamžitě běžte do svého pokoje!" rozhodl se Desappello pro jinou taktiku, protože Lilien vypadala, že za chvíli omdlí. "Hned!" dodal, když se dívka k ničemu neměla a po těch slovech Lily konečně poslechla. Zavřela oči a vydala se směrem ke dveřím, které přímo rozrazila. Když neviděla, nebylo tady ani nic děsivého, protože ostatní smysly dle všeho onen lektvar neomámil. Ovšem se zavřenýma očima nemohla jít stále, jak si uvědomila, když do něčeho narazila. V duchu se připravila na to, co uvidí, ovšem přesto jí jen ruka před pusou zabránila v tom, aby opět vyděšeně vyjekla. Místo brnění, které dle studeného kovu, který cítila pod prsty, spatřila totiž mrtvého rytíře přibodnutého ke stěně a spoustu, opravdu spoustu krve. Z otevřených zranění mu stále sršela krev, ovšem přitom se do dalších částí jeho těla již stihli pustit brouci, kteří jej požírali - kdyby měla Lilien v tu chvíli schopnost logického uvažování, rozhodně by pochopila, že nic takového skutečné být nemůže. Lilien se vrhla zběsilým tempem dolů do sklepení a pokusila se nevšímat si toho, že prochází pavučinami, které ač necítila, ulpívaly na jejím těle spolu s obrovskými nechutnými pavouky s mnoha nohami, kteří výhružně cvakali zuby.

Svalila se až u své postele, na které sic nyní místo její kočky sídlil kočičí zombie pouze s jedním okem a celé to tady vypadalo jako z hororu, ale jinak se tato místnost zdála poměrně bezpečná. Jen mohla doufat, že nikdo nepřijde právě teď, protože další lidskou zombie nyní opravdu nepotřebovala. Začala se prohrabovat kufrem plným slizu, až našla několik lahviček. Ovšem neměla tušení, kterou použít. Všechny vypadaly odporně, ulepené od slizu a bahna... a ani na obsah nebylo vůbec spolehnutí. V jedné se pohyboval živý pulec, v druhé spatřila oči pavouka a ty další si raději detailně neprohlížela. Desappello, však takový problém neměl, hadí kostra na níž visely jen bílé kousky čehosi neidentifikovatelného se obmotala kolem jedné z lahviček, ve které Lilien spatřila cosi tmavého a dle všeho živého.

"To nevypju!" Odsunula se dále.

"Chceš navždy žít v hororu?" zeptal se Desappello netrpělivě. "Myslím, že tví spolužáci by se náramně pobavili, pokaždé, jen co by tě viděli... ta dávka byla dostatečně silná, aby ti to vydrželo ještě několik hodin, ale jestli nechceš, tak ti přeji příjemné vyučování... určitě to bude velice zajímavý pohled," pokračoval pak had a Lilien si opravdu vzala lahvičku do ruky a opatrně jí otevřela, ovšem k tomu, aby jí vypila, se rozhodně neměla.

"Au!" vypískla pak, když jí hadí kostra kousla do ruky.

"Dělej!" přikázal had nesmlouvavě. A Lilien si váhavě nalila obsah lahvičky do pusy, načež s odporem polkla. Nebylo to vůbec chutné, ale ani tak hrozné, jako to vypadalo. Pak se však Lilien zatočila hlava a ona několikrát zamrkala. Ale poté, jako by se nikdy nic z toho nestalo - vlastně, ono se to opravdu nestalo.

"Desappello, víš jistě, že nejsi jedovatý?" prskla na hada místo poděkování za to, že jí zbavil těch hrozných představ a podívala se s obavami na svou ruku, na které se třpytily jen dvě maličké kapičky krve, jak jí had pokousal. "A vůbec, co to sakra bylo?" dodala pak ještě - napůl vyděšeně, napůl  zuřivě. Jak si teď všimla, byla politá potem, rychle dýchala a i srdce jí bilo jako splašené - ač se postupně uklidňovalo.

"Nox Astra, neboli černá noc, ten název není zrovna přesný, ale jednoduše ti to vyvolává ty nejděsivější obrazy, něco jako ta nejhorší noční můra, jen ve dne. Kdyby sis nevzala protijed, nejspíše by to tady v tvých očích za chvíli vypadalo opravdu hrozně, ač výhodu mají ti s nedostatkem fantazie - nox astra vyvolává jen to, co si dokážeme představit. Pokud nemáš dostatek fantazie, tak ani tvé představy nejsou tak děsivé," odpověděl teď již normální Desappello v podobě užovky. "A jedovatý nejsem, ne v této podobě," dodal pak i odpověď na první otázku. "A co se týče vyučování, pokud se chceš stihnout převléct do suchého hábitu a nepřijít na hodinu pozdě, doporučil bych ti raději se začít připravovat... dochvilnost je důležitá vlastnost a přece nechceš dávat spolužákům žádný důvod k tomu, aby se domnívali, že jsi tomu lektvaru podlehla," dodal pak škodolibě a Lilien si pomyslela, že pokud od Malfoye získá lahvičku s tím odporným lektvarem, tak jí svému hádkovi nalije do krku. A celou.

>>> Kapitola XVII