... snílek, jehož mysl tvoří vlastní svět.

"Nevěřím v magii... já magií jsem!" 

moira: mám v hlavě nápad na krásnou jendorázovku. Spíš dojemnou než veselou, ale určitě ne morbidní ani depresivní. Jen nemám čas ji napsat. Frustrující.
Nevím, nemám ráda existenční otázky a axiologii jako takovou, protože každý na to má subjektivní názor. Já třeba osobně, asi podvědomě, skoro vždycky zaujímám ofenzivní postoj, vždy se stavím na opačnou stranu. Jistě, odmítnutí života je něco, co si většina lidí neumí ani představit. Odsuzuje to. Rmoutí je to. Ale jsou tu polehčující okolnosti, někteří se rodí s křehkou psychikou a co teprve ti, kteří to dělají a myslí, že to dělají pro dobro? Nebo se nechají někým zmanipulovat? Stále věřím, že je tu více zvěrstev, která si zaslouží více odsouzení než sebevražda. Ale to není k tématu...
Já osobně si nedokážu představit, že bych se zabila. Na to se mám příliš ráda. Ale umím si představit, že by se mohla naskytnou situace, ve které je prostě člověk natolik zoufalý... že už nemůže.

není zač. Mám takový zlozvyk, pokud se tomu tak dá říkat, vždycky komentuju aspoň jednoho povídkáře, který je málo známý. Drží se mě to. Jsem zvědavá, jestli vydržíš. Už jsem si tak prošla třemi úmrtími povídkářek.