Původní verze sepsána 5. 9. 2013 v 1. osobě ženského rodu, ovšem do elektronické podoby nikdy přepsána nebyla. 14. 9. 2013 pak byla přepsána do 1. osoby rodu mužského a poprvé uveřejněna na těchto stránkách. A třetí verzi jsem sepsala 22. 9. 2013 v 2. osobě rodu mužského a právě tu vám zde nyní představuji.
Dál už to prostě nejde! Nedokážu to... nemůžu! Křičel hlas v hlavě. Tvůj hlas. V tvé hlavě. Žádný zvuk se však do prostoru kolem nešířil. Ovšem, to již bylo jedno. Ten hlas to rozhodl. V tvé mysli již bylo rozhodnuto. A nikdo to již změnit nemohl. Protože pak by to bylo horší. Mnohem horší. A to bys přeci neunesl. Ne, nemůžeš dál. Prostě už to nejde...
Stál jsi na pokraji propasti - a to doslova. Pod tebou bylo téměř sto metrů volného prostoru. Chvíle svobody před posledním vydechnutím.
Bylo ti chladno. Vítr ti čechral hlasy. Jeho studený proud vrážel do tvých odhalených ramen. V té chvíli ses cítil téměř... šťastný. Jaká ironie.
Ač ses dolů nepodíval, téměř jsi tu výšku cítil. A tvé zlámané srdce bilo jako splašené. Snad chtělo rychle dohnat tu dobu, kdy už tlouci nebude moci. Snad.
Nádech. Ještě jeden jediný.
V tu chvíli se však za tebou dveře otevřely. "Stůjte prosím," žádala tě žena, která se v nich objevila. Udýchaná svůj dech zklidnila až chvíli poté. Zůstávala u dveří. Ovšem pohled v jejích očích tě žádal, abys neodcházel z tohoto světa. "Můžeme si o tom promluvit. Najdeme řešení, jen, prosím. Prosím, nedělejte nic unáhleného," prosila hlasem, který jen sám o sobě sliboval, že vše bude dobré.
Úsměv. Téměř šílený.
"Všechno bude dobré," vyřkl jsi slova, která jsi téměř cítil z jejího pohledu, když si se na ní krátce otočil. Jen na krátkou chvíli. Kratinkou.
"Omlouvám se."
Nevíš, zda jsi to řekl nahlas, v další chvíli ti totiž již vítr bil do uší a proud vzduchu tě propouštěl níž a níž.
Chvíle svobody.
Tupá bolest.
A vše odeznělo...
Nebo to tak alespoň mělo být. Tak sis to přeci představoval. Že vše skončí, nic nebude, že už nebude žádné trápení. Ovšem realita byla jako ostatně vždy krutá. V tu chvíli, kdy sis totiž již byl naprosto jist, že jsi mrtev, jsi je totiž viděl.
Rodiče. Stisknuti v objetí.
Matčina tvář byla zčásti schována v bundě otce, sama se nedokázala udržet na nohou. A otec? Nic. Prostě prázdno. Hleděl před sebe mrtvým pohledem a jen automaticky, jako robot, hladil matku po zádech.
A tys cítil jejich smutek. Rozlil se celým tvým tělem a byla to ta nejhorší bolest, kterou si ve své existenci zažil. A zvláště proto, že jsi to věděl. Věděl jsi, že je jejich a že jsi ji způsobil ty. Ten pocit byl, jakoby tě něco trhalo na kousky, drtilo kosti a rozervávalo vnitřnosti. Jako by ses měl brzy rozletět na tisíce kousků, které už nikdo nikdy nespojí dohromady.
Chtěl jsi křičet. Chtěl ses dokonce i na ty kousíčky rozletět kvůli té bolesti... ale nemohl jsi. Již jsi neměl živé tělo, které by se mohlo trhat a rty, ze kterých by vycházely tvé výkřiky.
Uplynuly sekundy. Či tisíciletí. Čas přestal existovat. A bolest ustoupila. Něco ji přerušilo. Teplé, bílé světlo. Zářilo tak, že sis musel zakrýt oči.
Zakrýt oči? S touto udivující myšlenkou jsi zřel, že máš zpět své tělo. Tak podobné tomu lidskému, ale zároveň tak jiné - dokonalé, bez jizev a zranění způsobených pádem a měsíci v depresích.
V tu chvíli jsi jen nevěřícně pohnul prsty. Bylo to tak jednoduché, bez jakéhokoli odporu, který by působilo tření kostních chrupavek a vazů. Připadal sis lehký, jako z mlhy a přitom jsi vypadal... jako ty. Jako tvé dokonalé já.
A pak jsi spatřil i stvoření, které tě z nočních můr vytáhlo ven a zachránilo tě před nekončícím utrpením. Nádhernou, andělskou bytost.
Tak nádherná.
Bílá kůže jako čerstvě padlý, panenský sníh. Výrazné, modravé oči, ve kterých šla spatřit neutichající něha a láska. Černé vlasy, jistě jemné na dotek, které by tě dokázaly skrýt před zlým světem. Tvář anděla s rudými rty.
Ovšem šel z ní strach.
A brzy sis to taktéž uvědomil. Bílá pleť nebyla andělská, ba vůbec nebyla dobrým znamením. Připomínala kůži mrtvého člověka, barvu samotné Smrti. A oči byly ledové, ve kterých nezbylo ani stopy po lásce, zračil se v nich jen chlad a pusto. A havraní vlasy s krvavými rty již jen umocňovaly strach, který ti bytost naháněla.
A ty jsi stál. Neschopen pohybu.
"Odmítl jsi život." Zahřměl hlas tak ledový, že ti naskočila husí kůže. Ze strachu. Z chladu. "Již žádný nezískáš." Bytost však sotva pohnula rty. A přitom... Ten hlas. Hlas jakoby na tebe útočil z celého prostoru kolem. Vrážel do tvé kůže jako drobné ledové jehličky, zabodávající se do těla a zase z něj vyskakujíc, kousky kůže na nich stále utkvívajíc.
Bytost jen mávla svou malou, křehkou ručkou a ty ses najednou opět mohl hnout. A roztřásl ses. Strachem. Zimou. A padl na kolena. Otřesen. Vyděšen. K smrti. A toto byla Smrt. A tys v tu chvíli věděl, že již další šanci nemáš.
Měl to být rychlý konec. A stalo se z něj věčné peklo.
Led v najednou bezcitných očích Smrti. Té krásné bytosti.
"Tvá duše nezmizí. Ale další život nezískáš. Svou šanci jsi promrhal. Všechny své šance," zdůraznila. "Udupal naději na spásu. A již ti není pomoci," dodala pak tím hlasem, který tě zabíjel, ale nikdy nemohl zabít - protože tys přec již mrtev byl.
"Prosím," zasípals. Stále se třesoucí.
"Oč prosíš, člověče?" zeptala se bytost nepříjemně. "O život? Toho ses právě vzdal..." Plivala ta slova jako jed. "O smrt? Tou jsem já..." dodala pak s děsivým smíchem.
"Prosím, prosím, prosím... ne," opakovals už jen dokola. Stále. Šeptem. Téměř neslyšně. Až tě zradil hlas. Až padls vyčerpáním. A v tvé hlavě se stále ozýval ten hlas. Smějící se. Nádherně děsivý.
A teď již nejsi ničím. Jsi sám. Sám v nicotě. Bez možnosti návratu. Jen se svými bolestnými vzpomínkami, které se však brzy stanou jen mlhavými útržky. A v tvé mysli zůstane jen ten hlas.
Navždy...