Už zbývalo uložit jen poslední věc. Malou rudou knížečku jsem držela v ruce a uvažovala, kam s ní. Ve své podstatě jsem deník nepotřebovala, samozřejmě, že ne, má paměť byla téměř dokonalá. Ovšem vypsat se ze svých pocitů pro mě bylo neuvěřitelně uvolňující. A tak jsem se nakonec rozhodla, že právě to udělám před tím, než najdu správné místečko pro

Seděla jsem na křesle a čekala na mou sestru – jak dlouho ještě sestru jsem však netušila – nakonec jsem se rozhodla, že si něco zapíšu do deníku, než se moje "milovaná" sestřička uráčí dorazit.

Ležela jsem jen tak natažená na černém křesle v mém – tedy našem – pokoji, když jsem se rozhodla si něco zapsat. Ač jsem si zatím nedokázala představit, že bych nějaký detail zapomenula, ráda jsem se té hloupé krvavé knížečce svěřovala. A proto jsem jí opět otevřela a začala psát.