Na rozcestí...

Serpens Heres - Dcera Lva - Kapitola čtvrtá

<<< Kapitola III

Velkou síň ozařovaly tisíce svící vznášející se ve vzduchu nad čtyřmi protáhlými stoly plnými blyštivých talířů a číší. A v čele stál další stůl. A za ním učitelé, ke kterým směřovala i profesorka Scamanderová, která za sebou vedla skupinu jedenáctiletých dětí, na které upírali zraky nejen učitelé, ale taktéž všichni starší studenti sedící u kolejních stolů. Lilien Potterová a Suzanne Lupinová se držely vedle sebe a vypadalo to, že se jim přehnaná pozornost taktéž nelíbí. Ovšem zdaleka nebyly jediné. Některé děti vyděsila pozornost, některé zase duchové, roztroušení mezi staršími studenty a vyzařující nejasné stříbrné světlo. V místnosti nebyl klasický strop, ale sametově černá obloha poseta hvězdami, jasně odrážejíc výhled na oblohu – ač nejeden student musel váhat nad tím, zda opravdu tam ten strop vůbec je.

Profesorka Scamanderová však jako asi jediná osoba v místnosti studenty zvláště nezkoumala. Věnovala se čtyřnohé stoličce, na které ležel špičatý kouzelnický klobouk. Ten toho musel již opravdu hodně zažít, vypadal už dosti špinavý a odřený. Jednoduše něco, co byste normálně nenosili, ani kdybyste byli opravdu padlí na hlavu.

Skupinka nových studentů stála tiše a hleděla na klobouk před sebou, který s sebou najednou škubl, a trhlinka ne nepodobná ústům začala vydávat zvuky. A ne ledajaké – klobouk začal zpívat! A když klobouk utichl a znehybněl, místností zazněl potlesk.

"Až přečtu vaše jméno, sednete si na stoličku a nasadíte si Moudrý klobouk, aby vás zařadil do koleje," vysvětlila profesorka. Lily byla nervózní a netušila, zda má být šťastná – protože má více času – nebo skleslá – protože to ještě bude tak dlouho trvat – že je před P ještě taková hromada písmen.

"Andersen, Roy!" Znělo první jméno. Z řady vystoupil stále poměrně fascinovaný klučina s hnědými střapatými vlasy a brýlemi na nose, který pohledem těkal z moudrého klobouku na profesorský sbor. Usedl na stoličku a na jeho hlavě přistál Moudrý klobouk.

"Je to jasné, ty nemůžeš být jinak než HAVRASPÁR!" vykřikl klobouk během chviličky, přičemž od stolu, kde seděli Havrani, se ozval potlesk a jásot, když si šel Roy sednout na své místo. Většina studentů jej vřele přijala s úsměvem, někteří i s potřesením rukou.

"Becarmová, Adrea!" Hlas profesorky se opět rozlehl místností. Načež z davu vyšla dívka s opálenou pletí a tmavě hnědými vlasy. Ač byla výškově menší než většina jejích vrstevníků, šla hrdě a elegantně se usadila na stoličku.

Klobouk ji ani pořádně nepadl na hlavu, když vykřikl: "ZMIJOZEL!" A dívka s úsměvem, který byl však ledovější než samotný chlad, odešla ke stolu své koleje. Bylo jasné, že více než polovinou zdejšího studentstva pouze pohrdá. Avšak u stolu jí přivítali poměrně mile, ač s jistou odměřeností.

Ze skupinky vyšli další dva studenti, těsně následování, kteří oba skončili v Havraspáru, odkud se tedy opět ozýval potlesk. A tři další studenti se pak dostali do Mrzimoru, kde se mezi Jezevci objevili i takoví, kteří se rozhodli své nové kolejní studenty obejmout. A další Zmijozel... Ubíhalo to poměrně rychle, ale i tak byly nervy Lily na prasknutí, a ruka, kterou Lily Suzanne drtila, musela již dosti bolet, ale ta to na sobě nedala znát.

"Fergustonová, Nataly!" Jemně opálená středně vysoká dívka s tmavě hnědými vlasy vyšla z davu, tváříc se poměrně neutrálně. Posadila se na židličku a nechala si nasadit klobouk.

"Ach... Jistěže vím, co s tebou. Dotáhneš to daleko, to je jisté. ZMIJOZEL!" Zahřměl klobouk poslední slovo a Nataly stále bez nějaké další emoce zamířila ke stolu, kde si potřásla s několika studenty rukou a usadila se.

Lily se potila ruka avšak konečně pustila Sue a začala si hrát s prsty, klopíc pohled k zemi. A studenti ze skupiny odcházeli a vydávali se ke kolejním stolům...

"Hanks, Mark!" Hromotluk, který však i přes to působil dosti mile, se vydal směrem ke klobouku a klesnul na židličku.

"MRZIMOR!" Vykřikl klobouk po chvíli přemýšlení, a Mark se stejně tak neobratně postavil, přičemž málem převrhnul židličku a vydal se ke stolu, kde jej však raději nikdo neobjímal a zůstali u vřelých úsměvů.

"Hugnes, Tanya!" Dívka se zelenými očky se světlou pokožkou a špinavě blond vlasy v culíku se opatrně vydala ze skupiny, kde nešla před chvílí vůbec vidět a přicupitala až ke stoličce tanečním krokem, načež se posadila.

"Hm..." zamyslel se klobouk a očividně s ní tiše komunikoval, přičemž v dívčiných očkách se odrážely odlesky plamenů svíček. "ZMIJOZEL!" Řekl po téměř minutě klobouk, přičemž jeho nerozhodnost se přitom úplně vytratila. Lily by jistě zajímalo, co asi si přečetl z její hlavy, když jí poslal zrovna do Zelené koleje, avšak aktuálně měla jiné starosti – zaměstnávání rukou jí mysl nezaměstnávalo.

"Lupinová, Suzanne!" Ozvalo se najednou a Lily sebou trhla, sledujíc svou kamarádku, jak míří ke klobouku. Sue nevypadala zrovna sebevědomě, ač před chvíli ve srovnání s Lily tak působila. V každém případě u ní netrvalo dlouho, než se klobouk rozhodl.

"HAVRASPÁR!" Vykřikl téměř bez rozmyslu klobouk, jen co se posadil na její hlavu. Lily si svým způsobem oddychla. Sue není v Nebelvíru. Ona klobouk přemlouvat nebude. I když Sue nepatří do rodiny, tak je to lepší, než aby byla jediná, kdo se tam nedostane – Sue si jistě však užívala daleko více přívětivost Havranů, protože se uvolnila a hned se začala zdravit alespoň s částí z nich. Rozhodně k nim zapadne, to věděla Lily jistě, protože Suzanne byla opravdu chytrá, dle jejího vlastního mínění.

"Malfoy, Hydrus!" Tak znělo další jméno ze seznamu profesorky Scamanderové. Z davu vyšel dosti sebevědomý a hrdý mladý kouzelník s blond vlasy a Lily si byla jistá, že jeho otec i děda, o kterých se občas i v jejich rodině něco prohodilo, vypadali úplně stejně, když do Bradavic nastupovali – jednoduše to vypadalo, že v některých rodinách se vzhled nemění.

"ZMIJOZEL!" To zaznělo ještě dříve, než snad stihl klobouk dopadnout mladému Malfoyovi na hlavu. Kdo by to čekal, že? Když byl tento jistě dosti rozmazlený a protivný kluk – jakoužto nálepku mu Lily přiřadila dříve, než bude moci cokoli provést – kopií svých předků? Mladý Malfoy odkráčel suveréně ke stolu koleje, do které úplně a jasně zapadal – jak kořeny, tak jistě sebou samým. Lily si povzdechla, když na toto pomyslela. Myslela si, že tohle nemůže dopadnout dobře, protože měla pocit, že buď nezapadne, nebo zklame rodinu – v případě jejího štěstí možná i obojí. S mým štěstím... skončím v Mrzimoru, budu nejhloupějším a nejhorším kouzelníkem z rodiny... a co více... čest, ochota a mravní síla, to jsem celá já! Pomyslela si kysele Lily, která už se nemohla více nervovat a tak začala být raději sarkastická, přičemž se musela ušklíbnout, když si uvědomila, že ty vlastnosti k ní nesedí ani maličko, možná ještě méně než ty Nebelvírské, což však byla poměrně obdoba, až na lví hrdost a obětavost – ač to brala jako vyšší řád ochoty.

"Potterová, Lilien!" Než se nadála, bylo tady i její jméno. Dříve než by si přála. Zároveň však právě včas, aby se ze svých myšlenek nezbláznila. Hodlala to mít rychle za sebou a rozhodně se nehodlala ztrapnit před celou školou hned první den. Při jejím jméně síň utichla do úplného ticha, což si rozhodně nepřála, ale když nebylo zbytí... Posbírala všechnu svou hrdost, které neměla zrovna na rozdávání, a v ní zůstávala jen malinkatá dušička. Ovšem i tak pevným krokem, ne nepodobným tomu pohrdavému, jenž patřil třeba Nataly – ač to si samozřejmě Lily neuvědomila, protože u ní to byl určitý druh obrany – vyrazila přímo ke stoličce, kde se usadila. Nesledovala konkrétně nikoho v místnosti, prostě koukala jen do prázdna. Ani si neuvědomila, že má klobouk na hlavě, než začal něco ne zrovna spokojeně mručet.

"Hm..." zaznělo opět. Ten hlásek však byl hlavně přímo v uších Lily. "To bude těžké," zamumlal klobouk a Lily jen doufala, že to bylo opravdu tak tiše, aby jej slyšela jen ona. "Jsi chytrá dívka... odhodlaní, a ani nadání ti nechybí..." pokračoval tiše klobouk. "Už vím, kam tě poslat... víš, to taktéž, že?" zeptal se ji tiše, ale ona nic neřekla. Netušila, zda ví, kam patří. Tedy podvědomě to nejspíše tušila, když to klobouk říkal. Podvědomě si nějak všimla vlastností, které měly určit její osud. "Můžeme od tebe ještě očekávat velké věci..." zamumlal klobouk a Lily byla ráda, že nedodal informaci o tom, že stejně to bylo s jejím dědečkem – všichni velké věci očekávali a ony se opravdu udály. Velké věci by dokázat chtěla... ale ne proto, že to všichni očekávají. Chtěla by být skvělá čarodějka, chtěla by se vyrovnat svému dědovi, chtěla světu ukázat, že je taktéž mocná... To svým způsobem věděla. "Nechť je tvou kolejí ZMIJOZEL!" Zakřičel však najednou klobouk přes celou místnost, která byla do té chvíle stále tichá.

Naprosto iracionálně byla prvním pocitem, který Lily pocítila, úleva. Tušila však, že teprve teď to začne – počínaje dvojčaty a její rodinou a konče novými kolejními spolužáky. A to si uvědomila už ve chvíli, kdy vstávala od stoličky. Beze slova či nějakého výrazu emocí – ač ty se v ní v duchu praly jako o život, avšak kdyby je měla vyjádřit, nejspíše by se smála, brečela, vztekala se i radovala zároveň – Lily zamířila ke stolu Zmijozelských, upírajíc pohled ne zrovna nenápadně na jeden z pohárů, aby si nemusela všímat reakce od ostatních stolů ani od skupinky studentů před kloboukem. Weasleyovic totiž po počátečním šoku se začali tvářit jako by právě spolkli citrón, kterým byla aktuálně právě Lily Potterová, která si však teprve při usednutí ke stolu uvědomila tu hlavní informaci dne, která každého tolik šokovala (a to ani nevěděli, jak blízko měla ke svému dědovi) – Ona... Vnučka Harryho Pottera, přemožitele Pána Zla... se ocitla ve Zmijozelu... koleji, kde sám Tom Raddle studoval a jejíž příslušníci se v minulosti tak často stávali služebníky Lorda Voldemorta. Koleji, která v tomto hradě pomohla k moci tolika dědečkovým nepřátelům...

Další studenty, kteří byli rozřazeni, vnímala jen okrajově – tedy spíše vůbec. Až na několik světlých výjimek. Jen přes jakousi mlhu k ní dorazila informace o tom, že zrzavá dívka se dostala do Havraspáru a sedla si vedle Sue, v tu chvíli už mezi dalšími havraspárskými šílenci a intelektuály, rudá jako rajčátko. Začala vnímat až jména úplně na konci seznamu. John a Matthias Weasleyovi se dostali bez dlouhého přemýšlení klobouku do Nebelvíru. Ti se oba ve chvíli, kdy odcházeli ke stolu ještě podívali k Zmijozelským ne zrovna pěkným pohledem – nedívali se na Lily, ale obecně na kolej, ale i tak to dívku zamrzelo. Ta dvojčata, se kterými se ještě před chvílí bavila, se kterými seděla v kupé i na loďce, jí odsuzují za kolej, ke které náleží. Ano, takhle rychle se můžou stát z přátel protivníci. Lily si to dobře uvědomovala, znala je.

Avšak odvážila se kouknout ke stolu Havraspárských – ve kterých jí naštěstí téměř nikdo nevěnoval přehnanou pozornost – a vyhledat pohledem Suzanne. Když si dívka jejího pohledu všimla, usmála se a mávla na Lily, dle všeho velice nadšena kolejí a vůbec školou a pak se otočila zpět ke své nové zrzavé kamarádce, která byla dle všeho velkou místností opravdu fascinována - dle všeho byla jedna z mudlorozených, kterých však v Bradavicích rok od roku přibývalo. Lily si nyní mohla oddychnout. Alespoň u Sue měla podporu jasnou. U stolu Nebelvírských se však šeptalo a pohledem tikalo k místu, kde seděla Lily až nepříjemně často. Ovšem Lily si již raději hleděla svého, snažíc se vypadat vyrovnaně a klidně, jako všichni tady – nedařilo se jí to příliš, ale na svou situaci nebyla ani nejhorší.

Byla rozhodně vděčná za to, že zdejší velice stará ředitelka, Minerva McGonagallová, promlouvala jen krátce, než se studenti mohli pustit do jídla. Měla hlad a navíc bylo jídlo dobrým způsobem, jak se zaměstnat a uklidnit. Dle všeho si svou porci smůly pro tento den již vybrala. A štěstí náleželo i v tom, že Krvavý baron otravoval mimo její okruh a tedy si jej nemusela všímat – děsivý duch jí rozhodně sympatický nebyl.

U profesorského stolu se taktéž něco řešilo. Uprostřed seděla ředitelka McGonagallová, po její pravici profesorka Scamanderová a po levé straně ředitelky to byl pak již poměrně starý muž, spolužák dědečka Lily, profesor Longboton. Avšak pak již - kromě poloobra Hagrida sedícího na okraji stolu - Lily neznala ani z doslechu nikoho.

Když skončila večeře, ředitelka pronášela poslední slova a instrukce pro následující rok, přičemž nezapomněla zopakovat informaci o zákazu vstupu do lesa na školních pozemcích. Avšak informaci o tom že o přestávkách není dovoleno provozovat žádná kouzla, Lily vypouštěla z hlavy dříve, než by se hodlala usadit – tohle nařízení nebylo však respektováno snad nikým, pokud věděla z vyprávění.

Následně se všichni studenti začali zařazovat za své prefekty, přičemž Lily však šla pouze automaticky bez toho, aby vůbec vnímala, kdo jejich prefektem jest – a popravdě, bylo jí to úplně jedno. Hlavně, že se dostane do ložnice a bude se moci v klidu vyspat. Lily jen doufala, že s testováním toho, zda k nim opravdu patří a zda si z ní nemohou dělat spolužáci šprťouchlata, Zmijozelští počkají do zítřka. A ona do té doby stihne vymyslet nějaký plán, jak si zde najít své pevné místečko. U Zmijozelských bylo totiž úplně něco jiného, zda vás do koleje klobouk zařadil a zda jste tam patřili – to byla otázka vlastních schopností a vynalézavosti. A Lily se rozhodla, že své oprávnění přebývat tady, obhájí za každou cenu.

Kapitola V >>>