V jámě lvové

Serpens Heres - Dcera Lva - Kapitola devátá

<<< Kapitola VIII

"Jednoduše požádáme o přeřazení," rozhodla Rebecca po svém dlouhém monologu, který začala ihned poté, co se spolu se svým manželem a dětmi vrátila domů. Paul a Harry raději ani nedutali a pro jistotu si zaplnili pusu bramborovou kaší, aby náhodou svými komentáři matku ještě více nerozzlobili. Z neznámého důvodu totiž právě Rebecca Potterová měla největší problém s tím, že se Lilien dostala zrovna do Zmijozelu - otec dětí s ní pouze tiše souhlasil, dle jeho nenápadného chování a občasného pohledu určenému své manželce. Ovšem Lilien to, že by jí měli přeřadit na žádost rodičů, nepřipadalo jako dobrý nápad. Sic dosud netušila, že něco takového lze, ale dle rozhodnosti matky to vypadalo, že nejspíše v některých výjimkách - kterou si Rebecca hodlá v každém případě vynutit - to možné je.

"Ne, mami," rozhodla se tedy Lilien konečně k odporu, protože dosud měl spor pouze jednu stranu a zbylí účastníci byli raději potichu - Rebbeca totiž dosti jasně dávala najevo to, že si nepřeje, aby její dcera patřila těm slizkým černou magií prolezlým kouzelníkům. Lilien sice někteří spolužáci v Zmijozelu znepříjemňovali život, ale rozhodně nechtěla, aby byla přeřazena - bylo jasné, že by to znamenalo, že bude vhozena do jámy lvové - a to doslova, protože první kolej, která přišla na mysl Lilien jako ta, do které by mohla patřit byl Nebelvír. Nebelvír... Samuel... dvojčata... ne! Jednoduše nemůžu chodit do Nebelvíru! Vždyť tam mě nesnášejí úplně všichni! Právě tyto myšlenky Lilien donutily, aby se snad poprvé ve svém životě v něčem postavila k tak přímému odporu proti své matce.

 "Cože?!" Rebecca se konečně podívala přímo na svou dceru. Dosud totiž většinou mluvila spíše ke svému manželovi či o ní mluvila tak, jako by tam Lily vlastně ani nebyla - vlastně mluvila spíše pro sebe a to, co řekla, rovnou považovala za hotovou věc.

"Nechci být přeřazena," odpověděla Lilien po chvilce, kdy váhala, zda raději neustoupit  - opravdu se to chvílemi zdálo jako lepší možnost, ovšem teď už se k čiré hrůze z toho, že by musela přežít společnost dvojčat a jejich naprosto nelogické zášti - jak by řekla Suzanne - čtyřiadvacet hodin denně, přidal i fakt, že její hrdost jí nedovolila jen tak ustoupit.

"Nechceš?!" rozkřikla se Rebecca. "Já v prvé řadě nedovolím, abys trávila dny s těmi... Zmijozely! A ty mě budeš respektovat, Lilien, jasné? Copak jsem ti snad neříkala, ze které koleje vycházela většina Smetijedů? A ve které koleji studovat Ty-víš-kdo?" prskala dále. Kdyby měla Lilien jen trochu více odvahy a patřila opravdu k Nebelvíru, tak by jí odporovala v tom, že matka s ní téměř nikdy o ničem moc nemluvila, když byla neustále v práci. Takhle se však na příliš odporu nezmohla.

"Ale mami," pípla jen, doufajíc, že jí matka nechá vysvětlit svou situaci, avšak ta si brblala jen něco pro sebe o nevděčné a neukázněné dceři, načež propálila Lilien pohledem, který byl více temný, než obvykle - vlastně Lily se v tu chvíli zdálo, že její oči nejsou krásně hřejivě oříškové, ale spíše chladně černé.

"Žádné ale, mladá dámo. Mazej do pokoje, o tomhle už nebudeme diskutovat," utnula jejich rozhovor Rebecca. V tuto chvíli si Lilien nemohla nevzpomenout na pohled, kterým jí tak často probodávala Nataly. Raději se tedy vydala bez dalšího slova po schodech do svého pokoje. Ovšem nakonec za sebou i tak vztekle práskla dveřmi a skočila na postel, čímž vyrušila Venenu z odpočinku a kočka s leknutím uskočila.

"Promiň, Ven," omluvila se Lily a vzala si kočku do náručí, aby jí uklidnila. Venena se brzy pohodlně položila na dívčinu hruď a stočená do klubíčka pokračovala v odpočinku, tiše předouc, když jí dívka začala hladit. "Proč mi to dělá, Ven? Proč mě neposlouchá? Proč mě nechce slyšet? Nikdo, koho znám či o kom bych slyšela, nikdy přeřazen nebyl. Víš, co by to bylo? Nejen, že bych se dostala do Nebelvíru a musela trávit s dvojčaty a Samuelem celé dny, ale zároveň bych na sebe ještě strhla nechtěnou pozornost. Ale ona to prostě nechápe, stejně jako mě nechápala nikdy." Lilien zamrkala, doufajíc, že teď nezačne brečet. Ač pravda,co by se stalo, kdybych brečela? Stejně to je všem jedno, pomyslela si a přitiskla k sobě blíže Venenu, která se však přes svůj vztah k ostatním lidem chovala zrovna k Lily jako ukázkový mazlíček a tak dívku uklidňovala a poskytla jí potřebnou útěchu jen její přítomností a tím, že ona Lilien nikdy nemohla zradit, na rozdíl od všech lidí kolem.

Další ráno to nebylo příliš veselé. Rebecca byla z domu dříve, než Lily vstala, a vypadalo to, že se hodlá navrátit co nejpozději. Otec sice tvrdil, že pouze měla nějakou neodkladnou práci, avšak Lily bylo jasné, že se její matka jednoduše rozhodla dneska se zdržovat co nejdéle mimo její přítomnost, což bylo celkem nepříjemné vzhledem k tomu, že byly Vánoce a rodiny by měly být pohromadě. Ten na první pohled skvělý svět, ve kterém Lily žila, se začal bortit jako domeček z karet, když do něj foukne vítr. A mohla si za to sama. Nebo si to alespoň myslela.

"Po snídani se přeneseme do Doupěte, Weasleyovi s naší účastí počítají," informoval všechny u snídaně otec a Lily jen kývla. Doufala však, že bude přítomná i Suzanne, jinak by společnost samých Nebelvírů nejspíše nepřežila - najednou si totiž uvědomila, že se jí nejspíše mnoho porozumění nedostane. Měla chuť si vynadat za to, že byla tak naivní a doufala, že by dospělí to, že jednoduše není žádný nafoukaný hrdinský Nebelvír, pochopí. Po včerejšku začala mít totiž pocit, že jí snad nedokáže pochopit nikdo - vždyť ani její vlastní rodiče se nehodlali smířit s tím, že se jejich dcera dostala do Zmijozelu!

Nakonec se tedy letaxovou sítí přemístila většina rodiny Potterových do malého domku, který nedávno prošel poměrně razantní rekonstrukcí, vzhledem k tomu, že malý prostor v domě, který drží pohromadě jen díky mnoha kouzlům, byl již pro početnou rodinu Weasleyů nepřijatelný.

"Vítej, Albusi, už dlouho jsme se neviděli, měl bys občas zajít do Děravýho kotle, vždyť pracuješ téměř nepřetržitě," pozdravil hned u vstupu svého přítele Dylan Fenicht.

"Někdy si určitě čas najdu, Dylane, avšak poslední dobou je naše práce velice náročná," povzdechnul si Albus a Lilien se nepozorovaně vzdálila od celé skupiny kouzelníků, kteří se přišli přivítat většinou s jejím otcem a brzy jistě začnou probírat taktéž to, proč nedorazila její matka.

Za chvíli si již Lily však všimla Sue, která do té doby o něčem živě debatovala právě s dcerou Dylana a Rose, Miou, která měla nastupovat do Bradavic příští rok. Lily se k nim tedy připojila poté, co na ní Sue s očividně dobrou náladou zamávala.

"Ahoj, holky," pozdravila s chabým úsměvem Lilien.

"Ahoj, Lily!" usmála se daleko veseleji Sue, avšak potom její úsměv povadl. "Copak se ti stalo?" zeptala se trochu zmateně, když pochopila, že Lily není zrovna ve Vánoční náladě.

"Mio, můžu ti na chvíli ukrást Suzanne?" zeptala se Lily směrem k mladší dívce, která pouze kývla a tak Lily vytáhla Sue z domu, přičemž na sebe holky hodily jen mikiny, ač venku bylo poměrně dosti chladno v tuto roční dobu, ovšem nesněžilo a nevypadalo to, že by v nejbližší době měla teplota klesnout, aby opravdu mohli doufat ve Vánoce na sněhu. "Mamka mě chce nechat přeřadit," informovala Lily kamarádku, když jí pustila a hleděla kdesi do země, otočená zády k Sue.

"Přeřadit? Jako do jiné koleje? Ono to jde? Ale to by bylo skvě-"

"Ne, nebylo. Suzanne, chápeš to? Když mě přeřadí, nejen, že budu v koleji s Nebelvíry, kteří mě nesnášejí, ale navíc o tom zase bude mluvit celá škola a pokud dokázali dosud Zmijozelští tolerovat mou přítomnost, tak teď budu nežádoucím první kategorie!" přerušila jí Lily, možná trochu příliš nahlas. Lilien si totiž byla dobře vědoma toho, že kromě Nataly, která však co se týče Lily nerespektovala žádná pravidla, se k ní mimo kolej chovali všichni Zmijozelští již téměř přátelsky - a Lilien chápala jejich taktiku, samozřejmě že nejosamělejší kolej na hradě musí vypadat, že drží pohromadě.

"Možná, kdybys to tak vysvětlila mamce, tak by..." začala opět Suzanne, ale Lily jí ani nyní nedovolila dokončit její myšlenku.

"Tak by co? Pochopila mě? Zkoušela jsem to už včera a vidíš, jak to dopadlo? Raději dneska ráno vystřelila pryč z domu dříve, než bych měla šanci jí potkat." Suzanne si povzdechla, ale už nic dalšího neřekla.

"Suzanne? Lilien?" ptal se hlas paní Weasleyové a dívky se otočily směrem ke dveřím Doupěte, aby spatřily ženu s dlouhými, hnědými vlasy, modrýma očima a milým, ač ustaraným výrazem na tváři. "Tady jste, holky, měly byste jít dovnitř. Proč vůbec zůstáváte tady venku, je tady chladno," zamračila se a prohlédla si obě nezbednice naoko přísným pohledem.

"Nemám zrovna chuť jít dovnitř," odpověděla Lilien s pokrčením ramen, abych čelila celé smečce Nebelvírů, dodala pak jen v duchu.

"Ach, tak si alespoň běžte vzít trochu pudinku, než jej Ronald s Hugem všechen sní, mám dojem, že se rozhodli uspořádat soutěž v jeho pojídání," usmála se paní Weasleyová mile a Lilien se musela pousmát.

"Určitě si pro něj zajdeme, paní Weasleyová," ujistila ji s úsměvem Sue.

"Ale, Suzanne, víš, že mám raději oslovení Hermiono, vždyť jsme rodina," usmála se na ni čarodějka a pak se otočila, ale než zaplula do domu, ještě jednou se na obě dívky otočila. "A abych nezapomněla." Vytáhla hůlku a zamumlala pár formulí a obě dívky pocítily, jak jejich oblečení začalo hřát. "Abyste nenastydly," vysvětlila dívkám a pak už opravdu zmizela ve dveřích.

"Jdeme na ten pudink?" zeptala se po chvíli Sue, protože Lilien na Hermioninu nabídku nereagovala.

"Já tady ještě chvíli zůstanu," informovala Lily. "Jen běž dovnitř, já chvíli samoty přežiji," ušklíbla se pak, když viděla, že se její kamarádka k odchodu nemá a tak se i Sue s povzdechem vrátila do domu a Lily chvíli jen tak stála a přemýšlela. 

Kapitola X >>>