Hadí jazyk

Serpens Heres - Dcera Lva - Kapitola desátá

<<< Kapitola IX

Po chvíli jí to však přestalo bavit a tak se vydala dále od samotného Doupěte, chvíli se procházela kolem hranice ochranných kouzel, která činila dům neviditelný pro okolí a bránila jej před vstupem nežádoucích osob, což bylo poměrně obvyklé u většiny kouzelnických obydlí. Nakonec se však Lily vydala až za onu neviditelnou bariéru, která jí propustila bez námitek.

Lily si začala připadat podivně volná, když kolem sebe necítila obrany toho stále nepříliš vzhledného stavení. Mohl za to taktéž rozhled kolem, kde najednou neviděla mimo rozsáhlou louku, pár kopců kousek odsud a nedaleký les, vůbec nic. Žádná stopa po civilizaci. Možná právě proto návštěvy Doupěte milovala, bylo to totiž jedno z mála ryze kouzelnických míst, které znala. Pak to byla totiž asi jen Příčná ulice, Bradavice a Prasinky. A samozřejmě dům na Grimmauldově náměstí 12, který však byl stále v jinak mudlovské části Londýna.

Lily zůstala jen těsně za hranicí, kde si sedla do trávy, aby se neztratila. Ač země byla studená, díky ohřívacímu kouzlu, kterým opatřila její oblečení Hermiona, to Lilien vůbec nepocítila. Dívka pouze sledovala oblohu, sedíc v tureckém sedu a naslouchajíc hlasům přírody. Bylo pro ni uklidňující v tu chvíli pouze sedět a naslouchat.

"Dědečku, tak ráda bych s tebou mluvila. Chybíš mi," zasyčela dívka téměř neslyšně a do očí se jí opět hrnuly slzy, avšak potlačila je a žádné se nyní nepodařilo utéci zpoza víček, ač by bylo tak jednoduché je pustit na světlo světa, Lilien chtěla být silná.

"Á... hadí jazyk v pustině krvezrádců." Hlas, který se ozval snad odnikud, Lily vylekal a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že to nebyl člověk, kdo na ni promluvil.

"Kde jsi?" zeptala se pak, rozhlížejíc se kolem sebe, ovšem nikde kolem sebe neviděla původce toho hlasu.

"Tady, pod tebou, jen mě prosím nezašlápni," informoval jí hádek, který se právě objevil v trávě. Jeho lesklé olivově zelené šupiny, které měly jemně našedlý nádech, se třpytily v slunečním svitu a černá očka si pečlivě prohlížela obraz dívčiny tváře.

"Och... ale ty jsi kobra," podivila se dívka, když si pořádně prohlédla svého společníka. Teprve s touhle podivností jí přišlo na mysl to, že je vlastně zima a tedy by se tady neměl potulovat žádný had, natož kobra egyptská.

"Správně, lidské mládě, mé jméno je Desappello," řekl had a znělo to celkem... pobaveně. Kdyby Lilien nevěděla, že se hadi nemůžou smát, tak by řekla, že právě tenhle se směje. "Nejsem mudlovský had, ale magický," vysvětlil, což však Lilien stejně nepřipadalo jako odůvodnění toho, že se tady v tuto roční dobu pohybuje. "Jak říkají tobě, hadí jazyku?" zeptal se pak zvědavě a začal se Lilien obtáčet kolem pravé ruky.

"Lilien," zasyčela jednoduše své vlastní jméno a zvědavě si prohlížela toho zvláštního plaza.

"Desappello vás hledal, slečno Lilien," zasyčel had. "Už dlouho nepotkal žádný Hadí jazyk a s ostatními mudly a kouzelníky není žádná zábava, to není," dodal pak znepokojeně.

"Proč nejsi s ostatními hady?" zeptala se tedy Lily. "S těmi by sis rozuměl, ne?" zeptala se pak a zvedla ruku, kolem které byl již několikrát obtočen její dočasný společník.

"Ostatní hadi taktéž nejsou příliš výřeční, navíc nemají rádi naši... odlišnost," odpověděl had a zčásti se zvedl, takže se svýma černýma očima díval zpříma do těch dívčiných, oříškových.

"Odlišnost?" zeptala se Lilien, příliš toho o tom, jak se liší magičtí hadi od těch obyčejných milovských, nevěděla. Vlastně vůbec netušila, že nějací magičtí hadi existují.

"My magičtí hadi jsme velice vzácní, vyhledáváme kouzelníky, protože jsme více tvorové magie než obyčejná zvířata," informoval had a v tu chvíli se jeho tělo začalo zmenšovat a celkově se jeho tělo proměňovalo, až vypadal jako poměrně malá užovka hnědé barvy, místy spíše do červena. Lilien nad tím jen žasla.

"Lilien Rebecco Potterová!" Vyrušil však jejich konverzaci známý hlas znějící od domu.

"Už jdu, babi!" zavolala dívka zpátky. "Jestli chceš zůstat se mnou, musíš být potichu, nikdo nesmí vědět, že s tebou umím mluvit!" zasyčela upozornění směrem k užovce. Had se ani dlouho nerozmýšlel, pouze kývnul a schoval se Lilien do rukávu. Ta si povzdechla a vydala se směrem zpět k domu, ač tentokrát vnitřně cítila, když překročila hranici ochranných bariér.

"Lilien! Co tady děláš? Pojď dovnitř, nebo ještě nastydneš!" Ginevra aktuálně vypadala poměrně přísně.

"Jistě, babi, jen jsem potřebovala na vzduch," usmála se Lilien nevinně a pak následovala Ginevru do domu, ač raději by zůstala venku. To, že se jí však v rukávu schovává malá užovka, která by se kdykoli mohla proměnit v jakéhokoli jiného hada - daleko děsivějšího a nebezpečnějšího - jí však podivně uklidňovalo. V každém případě však doufala, že brzy dorazí domů.

Kapitola XI >>>