McHay Manor

Serpens Heres - Dcera Lva - Kapitola čtrnáctá

<<< Kapitola XIII

Od onoho osudného setkání s Melissou uběhlo už několik dní. Lilien musela brzy zpátky do Bradavic, proto požádala Desappella, aby se domluvil na opětovném setkání. A tak se nyní ocitla v jedné z těch pochmurných mudlovských uliček, obvykle prázdných, vzhledem k nepříznivosti zdejších temných zákoutí. I Lilien běhal mráz po zádech, když netrpělivě pochodovala tam a zpátky.

Už potřetí se podívala na své hodinky, aby se ujistila, že stále je ještě čas. "Uklidněte se, slečno, má paní je vždy dochvilná a na setkání s vámi se navíc velice těší," zasyčel hádek, opět ve své původní podobě egyptské kobry, kterou měl nejraději, jak si Lilien stihla uvědomit. Téměř v tu samou chvíli se ozvalo dosti hlasité prásknutí kousek od nich a Lily leknutím uskočila, než se podívala na hodiny, aby zjistila, že Melissa se objevila opravdu na minutu přesně v dohodnutý čas.

"Zdravím tě, Lilien. Doufám, že jsem tě příliš nezaskočila svým hlasitým příchodem," pousmála se starší čarodějka mile.

"Ahoj babi... a příliš ne," odpověděla Lily s úsměvem. "To jen ta ulice má na mě nejspíše špatný vliv," dodala pak, aby byla její odpověď trochu věrohodnější.

"Dobře, kvůli ochranné bariéře sídla tě přemístit nemůžu, takže tady je jednorázové přenášedlo tam a zpátky. Když se s jeho pomocí přemístíš zpět sem, tak z něj veškerá magie vyprchá a nezbude ani stopa po tom, kam spojení vedlo, aby nemohlo být zneužito pro přenos někoho dalšího či zjištění polohy sídla naší rodiny," vysvětlila Melissa, když Lilien podávala prsten, který vypadal jako had zakusující se do svého vlastního ocasu, jehož oči zářily krásnou zelenou září.

"Uroboros, ten prsten si pak můžeš nechat, ale doporučuji ti jej neukazovat Rebecce, je to jeden ze znaků našeho rodu," vysvětlila Melissa, když si všimla zkoumavého pohledu Lilien. "Dokud si jej nenasadíš, neaktivuje se," dodala ještě.

"Děkuji," usmála se dívka a vzala si prsten do dlaně a teprve po důkladném prohlédnutí onoho hada si jej nasadila na prst. Melisse z nějakého důvodu důvěřovala, ač si byla jistá, že její babička dokáže všelicos a nenechá se ničím zastavit, věřila, že jí by neublížila. Zelená očka hada se rozzářila a pak už Lilien cítila obvyklý tah a za chvíli jí přenášedlo vyhodilo v jakési místnosti a prsten se zakutálel o kus dále, když jí po dopadu sklouzl z prstu.

"V pořádku?" zeptala se Melissa, která se objevila chvíli po Lilien a vzala prsten do ruky. Lilien se váhavě postavila, protože z přenosů jí stále ještě nebylo zrovna nejlépe a prsten si od své babičky zase vzala, tentokráte jej schovávajíc do kapsy kalhot.

"Jo, jen stále jsem si ještě nezvykla," ujistila jí Lily a rozhlédla se kolem sebe. Byla dle všeho v nějakém vstupním sálu kruhové podstavy. Podlaha byla ze světlého dřeva s různými obrazci a stejným materiálem bylo pokryto schodiště vedoucí do patra, které se nacházelo naproti vstupním dveřím. Stěny taky vypadaly v této místnosti jako ze dřeva, tentokráte však tmavého a desky byly pokládány ve vertikální poloze, přičemž na stěnách viselo několik kouzelnických obrazů, které si většinou velice zvědavě, ovšem občas i celkem nepřátelsky, prohlížely právě Lilien. A právě v tu chvíli se před Lily ozvalo prásknutí, přičemž se na tom samém místě objevila skřítka omotaná v čistě bílé látce.

"Luna vás vítá doma, má paní," uklonila se skřítka prvně Melisse. "Vítejte na McHay Manor, slečno," dodala pak s daleko menším nadšením, když se sklonila i před Lilien, na kterou pak pohlédla ne zrovna přátelským pohledem svých velkých oček - to však ani jedné z čarodějek neuniklo.

"Lilien je můj host, Luno," upozornila žena skřítku a ta se hned otočila zpět ke své paní.

"Luna se omlouvá, nechtěla paní urazit, Luna jen byla zmatena podobou slečny. Luna se potrestá za špatný úsudek paní," slíbila hned skřítka.

 "Trest není potřeba, jen si to pro příště zapamatuj," uzavřela tuto debatu Melissa. "A teď nám nech donést kávu a..." Melissa pohlédla na Lilien, očekávající její volbu.

"Kakao, pokud možno," dodala tedy Lily trochu překvapená aktuálním děním.

"Slyšela jsi, do salónku, přijdeme za chvíli," dodala jen Melissa a pak se pousmála na Lilien, mezitím co skřítka s prásknutím zmizela. "Omlouvám se za ni, nemá tvou matku příliš v oblibě a ty jsi jí až příliš podobná," vysvětlila.  "Chceš si prohlédnout sídlo? Způsob, jak se zařadit mezi Zmijozely můžeme probrat i za chůze a mohla bych tě tak seznámit i s některými tvými dalšími předky," navrhla Melissa.

"To by mohlo být zajímavé," rozhodla se Lilien nabídku přijmout a vydala se za babičkou směrem do prvního patra. Tam se nacházel v kruhové místnosti ne nepodobné té spodní jen krb a uprostřed oboustranná vitrína s různými stříbrnými předměty, včetně meče v jehož jílci byl zasazen lesknoucí se smaragd.

"Ten prý patřil Zmijozelovu synovi, co je na tom pravdy sice nevím, ale v naší rodině je již velice dlouho, navíc je to skřetí práce, takže by měl i vysokou hodnotu," pronesla Melissa, když si všimla, kam směřuje pohled Lilien. "Je tam však mnoho předmětů patřících naší rodině už po staletí," dodala pak a pohlédla ke dveřím, které odsud vedly - bylo jich šest. "Všechny vedou do ložnic, chci ti však ukázat tu, kterou si můžeš přivlastnit, pokud bys mě chtěla navštěvovat častěji. V našem sídle můžeš kouzlit, jelikož je chráněna taktéž magii nepropouštějícím rituálem, díky kterému nejen, že nikdo neví, že se v širokém okolí nachází cokoli magického, ale navíc ani samotné ministerstvo nezaznamená jakékoli kouzlo - tvůj hlídáček je tady tedy deaktivovaný," pokračovala pak Melissa v seznamování se sídlem a po kratičkém zaváhání, které působilo, jako by hledala odvahu, otevřela dveře hned po levé straně od schodiště.

Pokoj byl vymalovaný na tmavě zelenou barvu a po celé ploše podlahy se nacházel koberec o pár odstínů světlejší. Naproti dveřím stála velká vyřezávaná postel s různými ornamenty. Po pravé straně bylo směrem od dveří pohodlné zelenkavé křeslo, šatní skříň ve stejné barvě jako postel a velké zrcadlo se zlatým rámem a nakonec, po straně levé se nacházel stejně tak zdobený a dle všeho i starý stůl a jediná židle. Z pokoje pak už jen vedly dvoje dveře, ovšem vyzdoben pokoj nebyl.

"Ty dveře vlevo jsou do soukromé koupelny, ty naproti na balkón. Byl to pokoj Rebeccy," vysvětlila Melissa a prohlédla si místnost s tichým povzdechem. Ta nejspíše zůstala ve stejném stavu, jako jí dřívější obyvatelka opustila. Na stole se nacházelo několik brků a kalamář s dávno vyschlým inkoustem společně s několika otevřenými knihami o všem možném. Když Lilien nakoukla do skříně, zjistila, že i tam se nachází ještě mnohé z garderoby její matky.

"Kolik jí bylo?" zeptala se s pohledem na tmavě modré šaty.

 "Sotva oslavila sedmnáctiny," odpověděla Melissa s dalším tichým povzdechem. Lilien tedy odolala nutkání prohlédnout si pokoj své matky do detailů a raději vyšla ven z místnosti.

"Chtěla jsi mi ukázat ještě některé další z mých předků," usmála se a Melissa jí úsměv opětovala. Svou vnučku si jednoduše zamilovala... nejen proto, že jí tolik připomínala dceru, která odsud odešla s tak bolestivým rozloučením. Lilien byla McHayová, to šlo poznat na první pohled. Žádná Potterová ani nikdo jiný... ač s Nebelvírskou příměsí, stále byla další, kdo se mohl hrdě hlásit k jejich rodu. A Melissa se rozhodla postarat o to, aby se opravdu mohla k její rodině hlásit a zbavila se nálepky zrádce vlastní krve, kterou zdědila po matce.

"Jistě, jen tě musím upozornit, že ne všichni budou nadšeni. Někteří se mnou nesouhlasí, že jsem se ti ozvala... Tento dům Rebeccu nemá příliš v lásce," připustila Melissa a Lilien to překvapilo, ovšem zatím se neptala na to, co její matka tak hrozného provedla, hlavně kvůli tomu, jak se Melissa tvářila vždy, když mluvila o své dceři. Melissa mezitím přešla ke krbu, nad kterým visely překřížené meče, vytáhla ten vlevo a v tu chvíli se ve stropu uprostřed místnosti otevřely padací dveře a dolů se spustil žebřík. "Bezpečnostní zařízení, ač dle mého názoru naprosto zbytečné, sídlo vidí jen rodiny spřízněné s námi krví," vysvětlila a pak se vydala nahoru a Lilien jí následovala.

"Co tady dělá? Nemělas jí tady vodit... Zradí nás, spálí nás, zničí i to poslední, co po naší rodině zbylo!" syčel někdo rozčileně jen co Lilien vstoupila do další kruhové místnosti vymalované zelenou barvou, ve které se nacházely pouze obrazy kolem dokola visící na stěně.

"Této místnosti se říká síň předků, a tohle je Bran McHay a jeho žena Kenna, tvůj... třináctkrát pra dědeček, který založil tohle sídlo. Je poměrně nevrlý," představila Melissa jejich společného předka a ukázala na obraz kobry núbijské obtočené kolem pravé ruky ženy v tmavě modrých šatech, která hada jen konejšivě hladila volnou rukou po hlavě, ovšem tvářila se přívětivěji, než Bran zněl. "Kromě něj se nechal portrétovat ve své zvěromágské podobě už jen tvůj prastrýc, Flannagan McHay," poukázala ještě na dalšího červeno-černého hada, na obrazu se obtáčejícího kolem větve stromu, který pouze rozladěně švihnul ocasem.

"Melisso, nemělas jí tady vodit," ozvalo se s podobnou frustrací syčení černovlasé ženy v krásně tmavě zelených šatech a se stříbrnou korunkou na hlavě, taktéž v podobě urobora. V obraze seděla na židli ne nepodobné trůnu a svá tmavá očka upírala se zlověstným výrazem na Lilien.

"Doilerago, prosím, pokus se respektovat mé přání, tohle je teď můj dům," zasyčela Melissa nazpátek a pak plynně přešla zpět do lidské řeči: "Doilerag je věčně s něčím nespokojená, původně patřila k rodině Blacků myslím, že i v době Voldemorta." Doilerag na obrazu s sebou při vyslovení toho jména trhla, jako to sic dělalo i v dnešní době dosti lidí, avšak Doilerag z jiného důvodu než většina ostatních, tím si byla Lilien téměř jistá.

"Jméno Temného pána se nikdy nevyslovuje, Melisso. Měla bys k lordu chovat větší úctu," potvrdila domněnky Lilien taktéž sama Doilerag a Lily došlo, že netuší, že jim vlastně rozumí.

"Nikdy nebyl mým pánem a náš rod se nikdy žádného jména nebál, takže si dávej pozor na jazyk, nebo by se tvůj portrét taky mohl přestěhovat do sklepa." Melissa s Doilerag se chvíli jen provrtávaly vražednými pohledy, než Lilien prolomila ticho svým vlastním syčením.

"Vysvětlíte mi konečně, proč mě všichni tak nesnášíte?" zeptala se, protože jí docházela trpělivost, ovšem v tu chvíli se šum rozšířil a jednotlivým obrazům přestalo být rozumět téměř úplně.

 "Hadí jazyk?" - "Ona je Hadí jazyk, je jedna z nás." - "To nic neznamená, může to mít i po tom slavném Potterovi." - "Potter nebyl pravý Hadí jazyk, naučil se jej od duše Voldemorta." - "Stejně zradila svou vlastní krev!" - "Patří k nám, Hadí jazyk si zaslouží šanci." - "Její matka zradila." - "Kdyby mohla, nechala by to tady shořet na popel."

Neskutečný zmatek, který se v místnosti kvůli tomuto faktu roznesl, byl neuvěřitelný. Portréty se míhaly v obrazech a dohadovaly se, přičemž stále koukaly po Lilien, dokud nepromluvila žena na plátně v obrovském stříbrném rámu.

"Ticho! Všichni zpátky do svých obrazů a přestaňte se hádat," pronesl autoritativní hlas hadím jazykem. "Jak se jmenuješ, dítě rodu McHayů?" zeptala se čarodějka, jejíž vlasy vypadaly jako stříbrný závoj. Upírala své jantarové oči na Lilien a zvědavě si jí prohlížela.

 "Lilien, Lilien Rebecca Potterová," odpověděla jí Lily po chvíli zaváhání.

"Mé jméno je Sidheag Flowing Soul McHayová, matka Branova a původní McHayovic čarodějka," představila se žena.

"Původní?" Lilien se to, co elegantní žena v tmavě modrém šatu se stříbrnou výšivkou řekla, zdálo velice podivné.

"Jsem první, se jménem McHay, která je zároveň čarodějkou, jsem totiž mudlorozená, jejímž partnerem je potomek té nejvíce na čistotu dbající rodiny, Tarana Fionghalla Zmijozela. Vždy jsem si však ponechala jméno své mudlovské rodiny," vysvětlila, ovšem Lilien to nešlo do hlavy ani trochu - vážně, kdo by si kdy pomyslel, že kterýkoliv z jakkoli vzdálených potomků zrovna slavného Salazara Zmijozela si vezme mudlorozenou čarodějku. "Bylo to ještě v době, kdy dnešní čistokrevní nedbali tolik na kouzelnický původ, jako na magickou moc, jinak bych se rozhodně nestala ženou jednoho z potomků Salazarovy rodové linie," dodala, jako by přesně věděla, nač Lilien myslí. "Mnoho z mých synů a dcer pak objevilo v sobě Hadí jazyk, který taktéž sama ovládám. Ovšem díky dávnému rituálu o tuto schopnost přišli všichni ti, kdož rod náš zradili," pokračovala pak a pohledem probodla Doilerag i zbylé z těch, kteří proti příchodu Lilien něco namítali. Ti mlčeli a Lilien pochopila, že Sidneag má zde právo veta. "Proto prohlašuji, že ty, Lilien Rebecco Potterová, máš právo nést jméno našeho rodu," pronesla pak slavostně a pouze některé obrazy - tedy konkrétně především Doilerag - cosi tiše nespokojeně zabrblaly.

"Myslím, že tvou původní otázku zodpoví tvá babička, takže teď bych byl rád, kdybychom tuto debatu ukončili... Už mě z toho hlučení bolí hlava," zabrblal - což v hadím jazyku znělo nebezpečně výhružně - muž na obrazu ve stinné části místnosti, kde plameny svíce nedosahovaly, a proto na černovlasého muže v černém plášti nešlo téměř vůbec vidět.

"Máš pravdu, Tarane, zatím se loučím a omlouvám se, že jsme rušily tvůj klid," otočila se i Melissa k temné části místnosti a pak vybídla Lilien, aby šla dolů, načež jí následovala do patra a posléze - když vrátila meč zpátky na jeho místo - dolů do přízemí, kde zamířila beze slova do salónku, jenž se ukrýval za druhými dveřmi vlevo od vstupu. Tam na ně již čekala Luna s podnosem, kávou a kakaem.

"Ať nás nikdo nevyrušuje, ano?" pohlédla Melissa přísně na skřítku, která s hlubokou úklonou opět zmizela. "Posaď se," dodala pak směrem k Lilien a ukázala na křeslo u stolku a sama se posadila na druhou stranu. Salónek byl poměrně příjemné místo - byl plný všelijakých plazivých i vzpřímených rostlin zelených i s okrasnými listy.

"Vysvětlíš mi tedy, jak to bylo s mou matkou? Zatím jsem pochopila jen to, že utekla a obrazy říkaly o tom, že vás zradila, co to má znamenat?" zeptala se Lilien, když se Melissa dlouho neměla k samostatnému mluvení o tom, co aktuálně Lilien zajímalo nejvíce.

"Před mnoha lety," začala Melissa opět tím přehnaně neutrálním tónem. "Tvůj dědeček, tedy můj manžel, byl označen Znamením. Jeho rodina to považovala za čest, že mu vypálili znamení dříve, než dosáhl plnoletosti, avšak Voldemort padl a po skončení války začal lov na Smrtijedy - všichni si vysloužili doživotí v Azkabanu či rovnou Polibek. Tvůj dědeček však není špatný člověk, Lilien, nemohl za to, co po něm chtěla jeho rodina... k čemu je Voldemort donutil. Rozhodl se zůstat v Británii, ač věděl, že by bylo bezpečnější odjet za hranice. Držel se však stranou od všech pochybných osob a nějakou dobu jsme žili poměrně klidný život. Ovšem pak se tvá matka tak bláznivě zamilovala a my jsme s ní začali mít neshody. Někteří by řekli, že se zachovala jako Zmijozel, ale Zmijozelové nezradí svou rodinu - svou vlastní krev nikdy. Tvá matka však chtěla pevné místo mezi bystrozory a tedy blíže tvému otci a vybrala si tu nejjednodušší cestu - tedy, jak se to vezme nejjednodušší. Zkrátka vyzradila tvého dědečka a spolu s ním i většinu našich panství - kromě McHay Manor, protože to je chráněno velice starou a silnou rodovou magií. A ač jsem s ní od té doby, co zmizela, nemluvila, vím, že díky tomu získala svým způsobem novou identitu a mohla začít žít život s čistým štítem," zakončila svou řeč Melissa.

Lilien tomu nemohla uvěřit. Něco takového by matka neudělala, ne, neudělala by to. Rozhodně ne! To jednoduše není možné! Řvaly na ní vlastní myšlenky. "Vím, že si myslíš, že ti teď lžu. Neměla jsem však v plánu začerňovat tvou matku - vždyť je to má dcera - jednoduše si vybrala mezi svou rodinou a svou láskou a Zmijozel se musí umět rozhodovat. Ovšem sama jsi chtěla vědět, proč se Luna a obrazy chovali tak podivně a nejspíše i proč jsou k tobě nepřátelští někteří Zmijozelové. Několik z těch čistokrevných totiž stále ví o tom, co se stalo a potomky zrádce vlastní krve nešetří. Ovšem když to víš, můžeš se začít bránit a vybudovat si svou pozici v koleji. Nebo mi nemusíš věřit, můžeš si nasadit opět ten prsten a nikdy mě již vidět nemusíš," poslední větu dodala spíše s povzdechem, když sledovala dívčinu mimiku.

"Nechci věřit," vydechla Lilien po chvíli ticha a sáhla do kapsy pro prsten. Chvíli jej převalovala v dlani a sledovala přitom tajně svou hostitelku. Ta jí pozorovala s jakousi lítostí, avšak neřekla vůbec nic, aby Lilien zastavila - dále se nesnažila, dala jí možnost volby.

"Ale nezbývá mi, než to udělat, matka mi o naší rodině nikdy nic neřekla," dodala po dlouhé chvíli ticha a prsten schovala zpátky do kapsy. Zbláznila jsem se? Věřím Zmijozelovi, který mi právě řekl, že má matka poslala vlastního otce do Azkabanu? Ale... alespoň se mnou mluví, dobrovolně vypila Verax a odpověděla mi minule pod vlivem pravdivé byliny i na otázky, které se jí tolik nezamlouvaly. Matka mi oproti tomu nikdy nic neřekla... vlastně téměř se mnou není, nemluví se mnou... možná nejsem až tak šílená, když Melisse věřím, uvažovala Lilien a všimla si úlevného úsměvu na rtech Melissy. "Tak co s těmi Zmijozely?" 

>>> Kapitola XV